Das

5. května 2010 v 12:22
Plamen naděje 
Das 
fantasy

:)
 


28. 6. 2132 – Kapitola 2: povstalecká spojka

2. května 2010 v 22:03 | Hakky(hobit)


Koho by napadlo se vracet na stejné místo? Tentokrát jsme zaletěli do doku číslo 156 jen jsme naházeli zásoby a počkali na dopisy a povstalce co chtěli něco vzkázat rodině a pak jsme z tohoto prokletého místa vypadli.

"Pane!" Ed se na mě otočil. "Nepřátelská loď asi 10 kilometrů nad námi!" koukla jsem se na Eda. "Zapni maskování …" ušklíbla jsem se na něho. "Jistě madam!" zasalutoval …"
Naše nová novinka na lodi, mohli jsme se maskovat. Byly jsme neviditelní jak senzorům, tak očím. Sharí si malinko hrála, když byla s Mettem. Sebrala jsem se a koukla na Eda. "Máš to tady na povel …"

Každý mě znal. Chodila jsem tady normálně. Po chodbách ve strojovně. "První zastávka bude Ero … planeta v sektoru Alfa … povstalci tam mají základnu kousek od aliance" ozval se za mnou Henry. "Vím … byla jsem tam v 17 letech … je to tam hezké …" podotkla jsem a došla jsem ke skleníku.

"Něco tě trápí?" Henry byl hodně citlivý na změny nálad. "Ale ne … jen to že vás vystavuji nebezpečí … tebe a Sharí … a mimino" koukla jsem se na něho. "Mett se tady měl narodit a jsem za to vděčný, miluji svou ženu i svého syna Dany" koukla jsem se na něho. "Vím, ale i tak mám o vás strach." Odpověděla jsem.

Ero - planeta třídy alfa. Vyspělá technologie třídy A.

Rostliny nám dodávali kyslík. Nadechla jsem se a rozhlédla se. "Emily?!" z kytek vykouklo děvče. Je jí 14 let a její rodinu zabila aliance. "Ano Dany?" sledovala mě hnědýma očima. "Jak ti to tady jde?" Emily se rozhlédla. "Extra … je to tu zábava" odpověděla. Vždy nosila brýle jako nějaký technik. "Kytky jsou v pořádku" kývla jsem a hodila ji sušenky. "Zase jsi nebyla na obědě …" podotkla jsem. "Nepotřebuji, ale děkuji za sušenky Dany!" zase zmizela v kytkách.

Pokračovala jsem na můstek. Ed seděl u počítače a natáhl ke mně ruku s dopisem. "Přenesu tě, chceš?" zasmála jsem se a stoupla jsem si do místnosti pro přenos. "Za 30 minut tě přeneseme zpátky tak si pohni …" Ed mi hodil vysílačku. "Jistě Ede!"

Přenos mě dostal před hranice aliance. Rozběhla jsem se k povstaleckému táboru. Vysílačku jsem si strčila do ucha. "Tak Ede naviguj!" koukla jsem se před sebe.

"Dobře Deny … jdi rovně asi 300 metrů …" vydala jsem se podle instrukcí po tři sta metrech jsem zastavila a koukla se před sebe. "Jsem tu Ede" zavolala jsem do vysílačky. "Teď dolů a jsi tam!" odkryla jsem listí a slezla do prohlubně.

"Kdo je to?" namiřili na mě všichni zbraně. "Smrt alianci … nesu vám zprávy od vašich druhů" schovali zbraně. "Dany! Děkuji …" vynořil se z pozarohu Erik. Tohoto kluka jsem potkala v boji proti alianci před 14 dny.

"Ou tak ty operuješ tady?" zeptala jsem se a dala mu vzkaz. "Ano …" v tom jsem stála na naší lodi. "Musíme letět! Aliance nás zaměřila" přikývla jsem a sedla si. "Letíme!" vydali jsme se na další cestu do vesmíru. 

 


25. 6. 2132 – Kapitola 1: Ernest Boon – Einstein

2. května 2010 v 22:01 | Hakky(hobit)
--> Vesmírná loď Veronna | díl | Edice : Veronna

Neobjevili jsme se nejméně 2 roky!Aliance po nás, ale přesto pátrá, protože jsme nepřátelé vesmíru. Jsou to keci jen jsme párkrát pomohli povstalcům. Jsme jako stíny. Nemohou nás vypátrat a to je štve. Mají strach. Objevíme se kdekoliv a kdykoliv.

Vypnula jsem nahrávání, protože kdosi zaklepal. "Dále!" dovnitř vstoupila Sharí. "Našli jsme další vysílání …" řekla nejistě. "Aliance útočí na Veelu" otočila jsem se na Sharí. "Veela? Není to ta planeta co nám pomohla, když nás honil Ernest Boon?" Sharí kývla. "Ernest Boon tam také útočí!"

Veela - planeta třídy delta. Vyspělá technologie třídy B.

Planety se třídila na kategorii A, B, C, D.
A- vyspělá velice vyspělá je v alianci, B - vyspělá jako země v roce 2000, C - nevyspělá ale žijí tam chytré bytosti, D - lidé jsou jako v době ledové.

"Boon … náš milí vedoucí lodě Einstei" podotkla jsem a vydala se na můstek. "Otočit směr na Veelu! Letíme si pokecat se starým známým!" "Jistě veliteli!" lidé si mě oblíbili prala jsem vše až moc s nadsázkou.

Hyper pohon a mohli jsme letět. Nebyly zase tolik daleko. Naše loď byla rychlá a vyspělá takže jsme byli asi za 4 minuty na místě.
"Otevřete mi kanál …" řekla jsem naštvaně a sedla si pohodlněji. Na obrazovce se objevil Boon. Blonďák s modrýma očima a tvrdým výrazem. Nesnášela jsem ho a popravdě on nesnášel mě. Bylo to z obou stran.

"Zdarec Boone! Ta tvá rachotina seještě nerozpadla … hm vidím, že máte nové vybavení!" vstal ze židle. "Rowlenová!" zařval, ale mě nezajímal. Znuděně jsem se na něho koukla. "Ano Boone?" zeptala jsem se ho. "Chce s tebou mluvit aliance a máš být zatčena za vlastizradu a popravena!" podrbala jsem se za uchem. "Ale no tak všichni víme moc dobře, že aliance není to, co bývala!" poposedla jsem si dopředu. "Plno korupce!" Boon se zasmál. "Nás je 6 vy jste jedna loď …!"

Zamyšleně jsem na něho hleděla. "Matematika mi nikdy nešla Boone …" podotkla jsem. "Jste hluchá nebo blbá …?!" zamyslela jsem se. "Vždy jsem měla potíže s autoritami …" řekla jsem nejistě a zvedla jsem se z křesla.

"A teď k věci … přestaňte pálit na Veelu nebo budeme muset střílet a z těch vašich šesti lodí zbude jedna hromádka popela …" Boon se začal chechtat. "Sbohem v pekle Rowenová!" povytáhla jsem obočí.

"Štíty na maximum! Nabít zbraně a sestřelte je z oběžné dráhy!" zase jsem si sedla. "Na můj povel … pal!" vyletěli, červené světla. Chvíli to byly jen šipky a pak se to rozdělilo na maličké částečky. "Pořád je upozorňovat mě nudí …" jakmile se rudé částečky dotkli lodě ta zajiskřila a zmizela.

"Výborné Dany!" smál se Ed. Připoměl mi generála Cooupa. Co by na mě asi řekl? Povzdychla jsem si. "Nebít a sestřelit je všechny!" zbraň nebyla nebezpečná, jen je poslala na druhý konec vesmíru. Bude jim trvat
4 roky, než se vrátí do naší soustavy. "Boone … páško!" koukla jsem se na obrazovku. Zařval a zmizel, když do něho narazili částečky rudého světla.
"Uznávám, že tato metoda se mi líbí nejvíc!" koukla jsem se po Sharí, která držela v náručí své maličké dítě. Byl mu rok. Došla jsem k ní. "Nejsme zabijáci Sharí … jak je Mettovi?" pojmenovali ho po dědečkovi Henryho. "Výborně … vyspinkal se." Odpověděla Sharí. Kývla jsem a poslala ji, si odpočinout.

Naše posádka se rozrostla o nové členy posádky. Z pěti lidí se stalo deset a z deseti, dvacet. Povstalci nebo lidé z aliance, kteří nechtěli bojovat ani na jedné straně. Začalo se nám říkat vesmírní piráti.

Vesmírní piráti - lidé co se nerozhodli, na jakou stranu přejdou. Bojují za to v co věří. Mjí svoje lodě, své lidi a vlastní názor a rozum.

Na vesmírné piráty byli odměny až přes 20 miliónu euro. Prvně za nás nabízeli 3 milióny, naštvala jsem se a vyhodili jsme jim do vzduchu loď jménem Excalibur jistě, že až potom co jsme je upozornili, že by měli odletět v modulech pryč.

Aliance zvýšila cenu na 10 miliónu euro. To se mi taky nelíbilo a tak jsme pokračovali. Přišli na řadu loď Avalon, Sechmet a Anup. Konečně v nás viděli hrozbu a zvýšili odměnu za nás na 30 miliónů eur. Byli jsme nejdražší, ale taky nejvíce nebezpeční.
Sledovala jsem místo kde stála loď Einstein. "Hm … za 4 roky zdarec …" koukla jsem se na posádku. "Otočit a letíme domů …"

Domov byla naše loď, ale žili jsme i na planetě zvané Ynom 17. Tam jsme vždy nabrali zásoby, trochu si zašpásovali s hochy od aliance. Plno jsme jich poslali do nemocnice. Sebrali jsme vzkazy povstalcům na různých planetách a zmizeli ze systému planet. 

Vesmírná loď Veronna

2. května 2010 v 21:56 | Hakky(hobit)
--> Vesmírná loď Veronna | díl | Edice : Veronna

Tato publikace není ani StaTrek a ani Hvězdná pěchota. Inspirace tu byla, ale vše je z hlavy!  

Vesmírná loď Veronna
Vesmír je velký a neprozkoumaný. Lidé začali s vesmírným programem v roce 1950. Prozkoumali jen okolí své planety, nikdy se neopovážili jít jinam.


V roce 2012 přišla veliká apokalypsa, která zničila velké státy. Začala válka. Lidé se pobili a zůstala polovina populace. Začalo odznova. Lidé si udělali nová města. Znova se obnovily nové vesmírné programy. Děti se učili pomocí elektrod, které předávali informace do jejich mozku, proto tedy mohli být vědci již v 14 letech. Od 12 let byla povinná školní docházka.


Již v roce 2145 byl vynalezen první světelný super pohon a potom asi o 5 let byl nalezen hyper pohon. Lidé se začali zaměřovat na umělou inteligenci. Tento směr se udržel až do roku 2170, kdy byl vynalezen první android, který uměl operovat sám a sám uměl rozvážet léky po nemocnici. O 20 let později byl vynalezen první robot s lidskou kůží a lidským chováním.


Lidé se, ale v bádání nezastavili objevil se nový věk, věk zvaný "Space drive" nikdo netušil kdo tento šílený nápad dostal, ale ujal se. Lidé začali létat dál do vesmíru a našly si plno nepřítel, ale i přátel.


Nadechla jsem se. Moc informací na jeden mozek. Říkalo se o mě, že mám nízké IQ a proto jsem se učila s přestávkami, ale myslím si, že tady byl jiný problém. Nikdo nevěděl, že toho mám v hlavě víc než normální dítě a já to najevo nedávala. Rodiče na mě kašlali a já na ně taky kašlala. V 17 letech jsem byla jen na škole. Normální dítě už ve 14 -15 letech zvládalo létat s lodí nebo vyrobit atomovou bombu.


Hlásila jsem se již po třetí s průměrem 1,2 na vojenskou akademii, abych se stala pilotem ve vesmírné lodi. Když jsem přišla domů, sestra zase perlila, že dostala jedničku a to ji bylo jen 8 let. Sestra již dostala 3 potvrzení o studiu ve vědecké universitě. Nenáviděla jsem ji.
V pokoji mi na stole ležel dopis. Zvedla jsem ho a prohlédla si adresu. "Tak co mi napsali tentokrát …?" zavrčela jsem vztekle. "Nejste přijata …?" otevřela jsem ho a začetla se.


Vážená slečno Danielo Samantho Rowlenová.
Na pilota vás nepříjmeme, ale velitel Cooup si dovolil vás přijat na naši školu aby jste se stala vojákem naší hvězdné pěchoty a mohla mít práci.Víme, že jste se již dvakrát hlásila a tak potřetí vám dáme šanci. 31. 8. 2230 se hlaste na základně v Obreu. Vyzvedne si vás pan Cooup a odpoví vám na vaše dotazy

Děkuji Velitelství hvězdné pěchoty.
Napsal: Daniel
Semuel Deniroo



Zasmála jsem se a koukla jsem se na kalendář. Za den jsem se měla hlásit v sousedním městě. Usmála jsem se. Na co se loučit? Sebrala jsem věci a sbalila se.
Ve Obreu žila moje babička, takže jsem se těšila a mohla jsem odjet hnedka. Dopis jsem si vrátila do kapsy a sešla schody. Sestra hrála na klavír a matka s otcem doma nebyli. "Génius malý a odporný!" odešla jsem dveřmi pryč.


Trvalo mi 3 hodiny, než jsem se dostala do Obrea, které bylo od sut asi 3000 kilometrů. Měli jsme velice výborné a rychlé stroje. Těšila jsem se na babičku.


Když jsem dorazila na ulici Deavorovu 34 musela jsem se divit, jak se to ti za těch 10 let změnil. Babička žila až na konci ulice v opuštěném domku. Sebrala jsem odvahu a zaklepala. Prvně to vypadalo, že tam nikdo není, ale pak se kdosi došoural a otevřel.


Babička se velice změnila, už byla stará, měla snad 90 let, ale přesto měla pořád úsměv na rtech. I teď. Vyšla ze dveří a prohlédla si mě. "Danielo Samantho
Rowlenová!" sledovala mě tvrdým pohledem. "Jako vždy máš rozcuchané zrzavé vlasy a oči zelené jako čínští draci" upravila mi vlasy a vzala mě dovnitř. "Co tě sem přivádí?" ptala se mě babička, když jsem se posadila ke stolu, a dala mi koláčky co upekla.


"Ale … dostala jsem se na vojenskou školu" řekla jsem a ukousla si koláčku. "Zbláznila ses?! Zabijou tě … začíná pomalu válka a pěchota to nevidí!" kývla jsem a koukla jsem se na ni. "Začíná válka a na tos přišla kde babi?" jen se koukla do země.


"Danielo … a co rodiče? Vědí to?" zavrtěla jsem hlavou a koukla jsem se do zdi. "Nechci aby to věděli nenávidí mě … vidí jen Lili … tu malou krávu …" babička mlaskla. "Je to tvá sestra …" upozornila mě celkem zbytečně. Pokrčila jsem rameny. "Nezajímají mě …" řekla jsem bezcitně a dojedla jsem. "Zítra tam jdu … a konec!"


Další den jsem se sebrala a rozloučila se s babičkou. "Babi …" zašeptala jsem tiše. "Mám tě ráda pamatuj si to …" odešla jsem.

Základna v Obreu byla tichá. Lidé sem moc nejezdili. Když jsem došla k hlavní bráně tak jsem si vytáhla dopis od Deniraa a podala jim ho. "Mám se tady hlásit …" usmála jsem se na vojáka. Kývl a otevřel bránu.
"Vítejte na základně v Obreu … generál čeká u sebe … najdete to …" zmizel zase na stanoviště.


Chodba byla tichá všichni pryč. "Generál Cooup" přečetla jsem si nahlas cedulku na dveřích. Zaklepala jsem. "Dále!" ozval se měkký mužský hlas. Vešla jsem do tmavé místnosti. Uprostřed místnosti stál starožitný stůl a o něho byl opřený muž starší postavy s šedými vlasy a modrýma očima. "Sedni si, Danielo …"


Sedla jsem si naproti němu, neznala jsem ho. "Jsem generál Cooup … James Cooup …" pousmál se. "Když jsem viděl tvoje výsledky ve škole maličko mě to šokovalo Danielo …" vytáhl moje vysvědčení, všechno co o mě kdy měli. "Zklamala si rodinu … i učitele …" dal si před sebe první vysvědčení co jsem kdy měla. "Byla jsi nadějné dítě Danielo … Co se stalo?" zeptal se. "Od 7 ročníku jsi měla jen problémy … vím, že jsi chytré dítě … teď už slečna" nadechl se a já v šoku sledovala co o mě všechno ví.


Všiml si mého výrazu. "Každého si prověřujeme … v tobě je tolik potenciálu byla bys výborná na cokoliv proč si to zahodila?" koukla jsem se z okna. "Kvůli rodině!" odpověděla jsem tiše a sledovala ho. "Chci k pěchotě … protože cítím, že je to, to pravé pro mě …" kývl a zaklapl mou slohu. "Ano je tomu tak … je to něco pro tebe a já si tě vybral … jednu studentku, kterou chci učit …" vstal a vyšel na světlo. "Z 300 studentů jsem si vybral tebe chci abys měla budoucnost na mé lodi Veronna." řekl tiše.


V šoku jsem na něho hleděla. "Mě?" vykoktala jsem tiše. "Ano tebe Danielo, ale" otočil se k oknu. "Potřebuji vědět ještě něco …" poposedla jsem si na židli. "A co?" zeptala jsem se tiše. "Tvoje rodina … když přijmeš nabídku, neuvidíš je hodně dlouho …" otočil se na mě. "S nimi nemám problém! Klidně to příjmu …" koukla jsem se na tašku u dveří. "Dobře můžeme jít …"


Svět je teď rozdělen. Říkáme si aliance světů. Pěchota je smíchaná z více národů. Něco jako StarTrek lidé jsou každý přes něco jiného. Od vědců po mistry v bojových uměních.


Klidně šel chodbou k východu. "Dělalas nějaký sport?" zeptal se mě klidně. "Ano … pane dělala jsem kung-fu …" kývla jsem hrdě a vyšla ven na světlo. "Výborně … kolik let?" zeptal se tiše. "Asi 8 let …" odpověděla jsem a došla k bráně. "Výborně!" mnul si ruce.


Vyšli jsme ven. Zamířila jsem k parkovišti. "Danielo … už jsi u flotili …!" ukázal směrem k letišti. "Pane?" zmateně jsem se na něho koukla. "Letíme hned na Veronnu Dany" odpověděl mi a vzal mi věci. "Uvidíš …
bude tě to bavit!"


Nastoupila jsem do lodi a nervně se rozhlédla. "Sedni si …" koukla jsem se na generála a sedla jsem si. "Víš poprvé je let nepříjemný, ale zvykneš si …" připnul mě jako bych byla jeho dcera.
Pak odešel.


Stroj se zatřásl a zvedl se ze země, to jsem poznala, když se mi otočil žaludek a 90 stupňů. Koukla jsem se oknem ven. Chvíli jsme byli ještě v atmosféře to jsem poznala, když se to třáslo jako o život. Zvedal se mi žaludek, ale držela jsem.
Když jsem se po chvíli koukla ven uviděla jsem jenom černou tmu. Byl tu takový klid, že jsem na všechno zapomněla. Náhle jsem uviděla naši loď byla překrásná. Byla stejná jako ve StarTreku nechali jsme se inspirovat.


Generál zaletěl dovnitř. Celá jsem se třásla. "Normální reakce" pomohl mi vstát. Venku čekali již jeho lidí. "Vemte ji věci … já Danielu vezmu na ošetřovnu …" koukala jsem se na generála. "Proč se tolik staráte?" zašeptala jsem tiše. Mlčel. Odvedl mě na ošetřovnu.
Vždy byl základní postup naočkovat nové kadety. Ve vesmíru bylo tolik nemocí a chorob. Lidé si dováželi velice hnusné a zabijácké spalničky a jiné nemoci.


Doktor na Veronně byl velice hezký. Mladý hnědovlasí kluk, kterému nemohlo být ani 19 let, ale v medicíně se vyznal. Skoro nemluvil, já taky koukala jinam, protože očkování není moje oblíbené. Sice se již vymysleli injekce, které tolik nebolely, ale nepříjemné byly stejně.
"Tak jak se cítíš?" koukla jsem se na velitele Cooupa. "Rozpíchaná …" odpověděla jsem a seskočila z lůžka, které mi nebilo příjemné. "To asi každý poprvé!" vzal mě okolo ramen. "Tak kadetko … ukážu ti pokoj" šel pomalu a já si prohlížela loď.


"Budeš se tu učit a přitom mít praxi" usmíval se na mě. Přikývla jsem. "Už se těším"
Když jsme došli do mého pokoje věci, již leželi na zemi. Vzala jsem je a hodila na postel. "Za chvíli dojdi na můstek …" mrkl na mě. "Čekám tě, tam začneš se učit …"
Koukla jsem se před sebe. "Dobře jen si vybalím …" koukla jsem se přes rameno. Cooup odcházel a usmíval se.


Dveře se zavřely, byly na pohyb. Kdykoliv jsem k nim došla, otevřeli se. "Páni …" to jsme doma neměli. Otevřela jsem batoh a vytahala věci, které jsem si naházela do poliček.


Vesmírná loď Veronna
Největší loď, která byla kdy postavena pouhými lidmi. Stavěla se přes 24 měsíců a byla pojmenována podle známého fyzika Veronna, který vymyslel to, že když vletíme do černé díry dostaneme se do budoucnosti nebo minulosti podle toho z jaké stany tam vletíme. Jistě, že to i vyzkoušel. Nikdo neví kde je.


Pomalu jsem šla lodí. Lidé se mi vyhýbali a já nechápala proč. Musela jsem se zeptat. Došla jsem na můstek. "Slečno sem nesmíte, nejste člen posádky!" koukla jsem se na muže. 'To bude těžké' koukla jsem se na generála.
Pousmál se a naznačil mi něco rukou. Vybavilo se mi v hlavě co to je.


Když generál zatne pěst a vidí to kadet má povinnost zpacifikovat vojáky, kteří stojí hned vedle něho. Kdyby generál ke všemu ruku otevřel, musela bych eliminovat. Mírně jsem přikývla a koukla se na ty dva, co se mě snažili zadržet a otočit.


Koukla jsem se před sebe a rozpoznala slabiny obou dvou. První lekce na vojenské docházce. Oba měli cedulky se jmény. Peterson a Cook mírně jsem se pousmála.


Cook měl slabé jedno koleno. Poznala jsem to držením postoje. Peterson měl zase horší žaludek nebo ho bolelo břicho. Dalo se to poznat čímkoliv, když jste byli dobře vycvičeni.
Nečekala jsem, Cooka jsem trefila do kolena tím pádem se za něho chytl a pak jsem ho trefila hranou ruky do krku, abych ho uspala. Potom jsem se přitáhla ke stropu a kopla jsem Petersona do žaludku ten se složil na zem hned. Seskočila jsem za ně. Cooup tleskal. "A pak že sis nic nezapamatovala! Vybral jsem si dobře …"


"Vojáci tohle je kadetka Rowlenová" vstal z křesla. "Bude se tady učit! Jsem její důvěrník! Každý z vás je povinen tuto dívku učit aby uměla všechno … co je na téhle lodi potřeba!" vojáci všechno odsouhlasili. Ty dva odvezli na ošetřovnu.


Čas na vesmírné lodi Veronna plynul pomalu. Docela jsem se spřátelila s pár mladými vojáky, ti starší mě zase rádi učili tomu, co uměli a mě se učilo dobře.


"Deník kadetky Rowlenové psaný velitelem Cooupem" diktoval velitel Cooup stroji, který jen tupě opisoval, co u diktoval. "Daniela je velice chytrá dívka, umí se rychle učit snad jen má malinko problémy s autoritami" nadechl se a koukl se na stroj. "Minulí týden se malinko hádala s prvním poručíkem potom se naštěstí dohodli a ona mu dokázala, že má pravdu s cestováním časem ona" napil se černé kávy a pokračoval: "Dívka je schopna se rychle učit vybral jsem si dobře …"


Šla jsem rychle chodbou vedle mě šla kamarádka Ewen. Nebyla člověk byla z národa Geron, který žil na planetě nedaleko nás. Měla modrou kůži a byla zrzavá.


"Jsi si jistá, že jsou to povstalci?" Ewen byla dobrá lingvistka, uměla snad 55 jazyky, obdivovala jsem ji. "Nepoznám snad povstalce?" koukla se na mě. "Ale ne … já jen chci si být jistá!" řekla jsem omluvně. "Chápu tě" Ewen byla velice hrdá dívka, měli jsme podobný osud.
Obě dvě jsme byly z bohaté rodiny a obě jsme byli podle rodičů neinteligentní. Došli jsme na můstek. Generál stál u okna. "Á děvčata zase spolu?" přikývli jsme. "Pane!" zasalutovala jsem. "Ewen přeložila šifrovanou zprávu povstalců …" řekla jsem tiše. "Opravdu Ewen?" koukl se velice mile překvapeně.


"Ano pane!" přikývla Ewen. "V sektoru 407 D jsem zachytila nouzové volání alianční lodě Prometheus!" velitel seděl na svém místě a poslouchal. "To zase překládala Daniela, pane!"
"Kadetky mile jste mě překvapili!" usmíval se generál Cooup. "Děkujeme, pane!" obě jsme se na sebe koukli. "Jděte se najíst … a my to zařídíme" otočil se na své lidi a začal rozdávat rozkazy.


Koukli jsme se na sebe a vyšli jsme ven. Jídelna byla o dvě patra níž. "Máš hlad?" koukla jsem se na Ewen. "Ne …" opověděla mi krádce a jasně. Přikývla jsem. "Jdeme odposlouchávat" zaleskli se jí oči. "Jasně!"


V pokoji jsme si naladili frekvenci naše třetí spolubydlící byla geniální vědkyně Sharí. Byla
z Egypta a milovala odposlech frekvencí. Vyrobila i speciální rádio abychom věděli co se děje na můstku.


"Kde jste tak dlouho!" lehli jsme si okolo rádia a poslouchali.
"Můstku tady strojovna všechny přístroje na 99 procentech!" "Strojovno tady můstek rozumíme!" bylo to zmatené. "Štíty na 90 procent!"


"Něco se nahoře děje!" Sharí si sedla na turka a prohrábla si černé vlasy. "Myslím si, že na nás útočí …" sledovala jsem obě kamarádky. "Ale to je nemožné jsme v aliančním sektoru!" Ewen se zamračila. "Víš Dany někdy povstalci museli začít přelézat hranice … došlo jim jídlo a jiné suroviny" plácla jsem se do čela. "Odřízli jsme je, že ano?" holky, kývli.


Netrvalo dlouho a na lodi se rozezněl červený kód. Něco zůstalo stejné i po stovky let. "Tady velitel lodi Veronna! I hned se všichni evakuujte!" nesnášla jsem to slovo, ale rozkaz byl rozkaz.


Já, Ewen a Sharí jsme běželi spolu a nastoupili jsme do lodi také spolu ještě s Edem. Eduard Weo byl výborný pilot a nebyl to žádný nováček. Byl to idol žen ale nás nikdy nezajímal.
"Velitel vydal rozkaz holky musíme pryč, takže se připoutejte!" nastartoval motor záchranného modulu a vyletěli jsme z vesmírné lodi Veronna. Bylo to jako opouštět domov.


Nikdy nevíš, co ti osud nachystá, ale buď připravený na všechno. Když tě to nezaskočí, zjistíš, že život je hra.


Koukla jsem se na holky. Nebyli nervózní já tam nechala, někoho, na kom mi zaleželo. Ed ke všemu byl nespokojený, protože nás zaměřili nepřátelské zbraně a mi tušili co se stane.
První rána byla varování ta druhá nás měla zničit, ale netrefili se. Padali jsme do atmosféry. "Ede …?" koukla jsem se na něho. "Všichni připoutat!" řval Ed a něco mačkal já jen sledovala čísla na ciferníku.


"2000 metrů do dopadu!" křičela jsem. "1500!" Ed pak koukl na mě i na holky a zmáčkl červený čudlík. Katapultovali jsme se.

Probrala jsem se vedle Eweny, která se probrala asi dřív. "Jak to je Dany?" polámaná jsem byla. "V pohodě … kde je Ed a Sharí?" sedla jsem si a rozhlédla jsem se. Byli jsme v poušti. "Bože!"


Našli jsme ty dva ležet o kus dál, oba vypadali živě. Ed se na nás koukl. Asi nikoho nenapadlo vzít mapu, že?" zase vtipkoval. Ewen a Sharí jen vrtěli hlavami.   


Rozhlédla jsem se. "Spadli jsme v sektoru 407 D …" zamyslela jsem se. "Och sakra!" všichni na mě vzhlédli. "Co se děje?" "Jsme na planetě kategorie omega!"


Vysvětlení termínu gama. Jsou 4 druhy planet. Alfa, delta, gama, omega. Alfa - bezpečná planeta bývá na ni asi 10 základen aliance. Delta - osídlená planeta. Gama - nebezpečná planeta. Omega - planeta, na kterou se posílají zločinci. Je zde základna aliance, ale děsně daleko.


"To znamená, že …" Ewen se na mě koukla a zděšeně se rozhlédla. "Že jsme na planetě, která je nebezpečná jako povstalci … ano!" odpověděla jsem na ni. "Nemáme loď, zbraně, nic!" tlouklo mi srdce jako splašené.


"Přesněji jsme na Deonu 45" řekla jsem po chvilce. "Nebo 44?" Ed to už nevydržel. "Jak to víš!" vyštěkl tiše a schoval se za kámen. "Koukla jsem se na mapu hvězd v sektoru 407 D" odpověděla jsem a sedla si. "45 by byla lepší jestli to správně počítám základna je na sever asi cirka 20 kilometrů odcet …"


"A jestli jsme na 44?" koukla se na mě Sharí. "Budeme muset jít 50 kilometrů k základně … aliance" odpověděla jsem klidně a vstala. "Jdeme … Deon není bezpečný ani za nic … jsou sem pouštěni zajatci … zabijáci aby zde chcípli!"


Byla jsem zvyklá na větší tury jako Ed a Sharí, problém byl s Ewen, která byla zvyklá sedět za počítačem a nic nedělat. Možná podle toho malinko vypadala. Ewen byla zrzka jako já ale byrvy vlasů i kůže mohla měnit jak chtěla teď byla zrzka s normální kůží jako já nebo Sharí.
"Ewen …" brečela, když jsme šli. "Víš Dany … nikdy jsem k pěchotě nechtěla … chtěla jsem být třeba kuchař, ale to s rodiči mě donutilo …" objala jsem ji. "Pšt chápu to …" koukla jsem se na slunce. "Teplota se nepříjemně zvyšuje!" Ed se koukl nad sebe.


"To ano planeta Deon 45 má dvě slunce …" přikývl. "Jenom Deon 45?" koukla jsem se na Eda s nadějí. "Deon 44 má 4 slunce tam by jsme nepřežili ani za nic!" nadechla jsem se. "Musíme pokračovat … Sharí, Ede vezměte Ewen mezi sebe a´t nezpomaluje ano?" kývli. "Já nás budu krýt!"


Probudil se ve mne pud sebevraha nebo pud kapitána? Šli jsme dlouho a to mě děsilo ani jediná kapka vody. Hádala jsem, že jsme ušli asi 15 kilometrů. "No tak lidi to dáme, nevzdáme se ještě tak 5 kilometrů!" povzbudila jsem se.   


Bolest nohou mi naznačovala, že i já brzy padnu a budu rýt hubou v zemi, ale nechtěla jsem si to přiznat. Horko bylo čím dál větší. "Už vím, proč sem posílají zločince!" zavrčela jsem nevrle a vylezla na vrcholek písečné duny. "Jsme tu!"


Ed a já jsme pomohli holkám svézt se po duně dolů a vytáhli jsme je na nohy. Pospíchali jsme rychle k základně. "Ať tu někdo je!"


Byly tu vojáci aliance což bylo příjemné zjištění, ale i vojáci firmy Elektoandro.


Elektroandro - největší společnost výroby robotů ve vesmíru. Nemá v oblibě vojáky aliance, ale vláda to nevidí. Jsou zaslepeni dárky od jejich šéfa Alexandra Divera.


Doběhli jsme ke dveřím a rozhlédli se. "co tu chcete?" zasyčel voják za plotem. "Jsme z pěchoty!" vytáhla jsem průkaz. "Půjč to sem!" vytrhl mi průkaz. "Jsme z lodi Veronna … která byla zničena na oběžné dráze …" otevřel nám.


Když si nás prohlédl, zamračil se. "Co mladí studenti a kadeti hvězdné pěchoty dělají zde na Deonu 45?!" nadechla jsem se. "Už jsem vám to říkala museli jsme opustit loď Veronnu po té co na nás zaútočili povstalci!" jen se chladně zasmál. "Nic se tady nestalo … povstalci jsou pořád ve svém sektoru!"


Nevěřili nám. Ed, Ewen i Sharí souhlasili zmizet. Tím se obrátili naše životy na ruby. Měli zde loď, velkou loď, která mohla putovat vesmírem a měla i hyper pohon. Domluvili jsme se s kamarády, že to prostě ukradneme.


Té noci se k nám přidal ještě lékař Henry Nox, který chtěl z této planety vypadnout neměli jsme nic proti, jelikož jsme lékaře potřebovali.


Hangár nebyl hlídaný, kdo by kradl lodě. Třeba my? Ed koukal na loď a pískl. "Třída B …" řekl tiše. Henry se k nám naklonil. "Je plná jídla …" mrkl šibalsky. "Nastupovat!" zavelela jsem a šla tiše otevřít bránu.


Brána byla tichá jako loď. "Je nová?" zeptala jsem se tiše a sledovala, jak se zavírají vrata hangáru naší nové Veronny, Veronny 2. "Ano … nová loď i brána" oddychla jsem si. Všichni spali, asi se budou divit, kde mají loď ráno.


Ed zatáhl ruční brzdu a rozjel loď. "Páni to se výborně řídí …!" sedla jsem si do křesla velitele. "Pan Cooup mě něco naučil … všichni jsme si rovni … a nikdo by neměl být nazýván rebelem či povstalcem!" planetu jsme opustili přesně ve 2 ráno.


Zde začíná příběh posádky Veroony 2, která se rozhodla postavit alianci a elektroandru. Posádky, která se zapíše do dějin lidstva. Dany, Ed, Ewen, Sharí a Henry. Přibude nová posádka? Budou se muset probíjet sami? Dany vede své lidi jako správná kapitánka lodi a ví, že jedna chybička je může všechny zabít. My ale jedno víme … povstalců je víc než aliance.

Registrace povídky

15. dubna 2010 v 15:39 | Sára
I vy zde můžete mít povídku stačí napsat:

Jméno
Povídka(jméno) 
Žánr

poslat na:

smrtijedka@seznam.cz

Sadistické/horor

14. dubna 2010 v 16:06 | Sára
Kanibal Omus | ZDE | horor/sadistické | jednorázovka 

Kanibal Omus

14. dubna 2010 v 16:01 | Sára
Kanibal Omus | horor a sadistika | jednorázovka 

Jekot? Strach? Bolest? Pach smrti? Krev? Muž! Nůž! Skalpel! Moje ruka na mé puse abych nezačala ječet. Moje kamarádka mrtvá. Muž se naklonil nad ni a začal ji řezat na kousky. Zvedl se mi žaludek, když muž v červeném obleku strčil kus masa do úst. Sledovala jsem, jak žvýkal kus masa. Pak se prudce otočil. "Jsi tu, že ano? Viděl jsem, že jste dvě!" zařval a sledoval místo kde jsem stála, přitiskla na stěně. Byl mladý tak 24 let, ale z jeho očí vyzařovalo šílenství. Vyvalila jsem oči a rychle se rozběhla k východu. Utíkala jsem rychle, ale jeho dech jsem cítila. Byl blízko. Rozhlížela jsem se. "Bože!"
Když jsem se otočila, nebyl tam. Pomalu jsem couvala. Vtom jsem ho uviděla. Šel rychle a smál se. "Mě neutečeš…" řval. "Ale ano!" věřila jsem si. Viděla jsem východ. Už jsem se dotýkala kliky, když mě kdosi chytil za pas. "Ale mě neutečeš koťátko!" zašeptal hrubý hlas. Vykřikla jsem. "Mohu si ji vzít?" zeptal se chlapce muž. "Je jen tvoje"
Dívka ležela pode mnou a zmítala se. Chladně jsem se zasmál. "Neboj se, nebolí to…" zašeptal jsem a vytáhl řeznický nůž. "Bude to jen chvilinka" zasmál jsem se a olízl její ucho. Bylo teplé. Nadechl jsem se. "Máš krásnou vůni" zakousl jsem se do ucha a trhl.
Začala jsem křičet bolestí. On mi držel ruce a v ústech svíral moje ucho. Z úst mu tekla krev. Smál se a vytahoval nůž. "Už tě toho utrpení zbavím" řekl mírumilovně. Vyděšeně jsem vyvalila oči. Přiložil mi nůž ke krku a pak už jsem cítila bolest. Cítila jsem, jak moje životní funkce mizí. Můj život skončil tady ve skladu plyšáků.
Stál jsem nad jejím tělem. Krev se pomalu rozlívala po zemi a ona na mě koukala vytřeštěnýma očima. Srdce utichlo již dávno, ale ona vypadala pořád jako živá. Koukl jsem se do skla. Odrážel se tam muž okolo 35 let. Měl černé mastné vlasy a červené oči. To jsem já Kanibal Omus.

Jen legenda

14. dubna 2010 v 15:50 | Sára
Jen legenda | jednorázovka | Harry Potter | fantasy

Temná místnost. Ve středu místnosti klečel muž. "Ach Teylore …jak si mohl zradit svoji rodinu, nás smrtijedy?" zeptal se nízkým hlasem muž, který měl hadí oči. "Říkal sis o to … teď ještě najdeme tvoji rodinu a zabijeme ji … budeš se na to dívat Jimme!" zasyčel mu muž do obličeje.  Jimmy se jen ušklíbl. "Víš Voldemorte … moje rodina je již pryč …" odplivl si. "To se uvidí!" řekl Voldemort a obešel svůj stůl. "Už jsem poslal svoje nejlepší lidi" Jimmy zbledl. 

Matka mě poslala k babičce. Byl pozdní večer a já stála u vrby mlátičky kterou měla moje bábi na zahradě. "Keilo?" babička se objevila ve dveřích. "Ano babi?" otočila jsem se na stařenku, která měla hůlčičku. "Pojď domů" přikývla jsem. "Babi?" "Ano zlatíčko?" otočila se na mě. "Proč mě sem matka poslala?" zakabonila a chvíli mlčela. "On se vrátil … tvůj otec se mu postavil." trhla jsem sebou. "Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit?" vykulila jsem oči.  Přikývla. "Tvá matka mu šla na pomoc … ale myslím si že jsou oba mrtví … a teď jsi na řadě ty …" zaraženě jsem stála a poslouchala ji. "Proto musíš utéct!" řekla a vrazila mi do ruky batoh. "Vyraz ihned cítím, že se tady něco semele!"

Ušla jsem asi 3 kilometry, když se ne nebi objevil znak zla. Zaťala jsem ruce v pěst. Ty šmejdi mi zabili babičku, matku a otce a já je za toto zabiji také! Rozběhla jsem se k silnici kde jsem si stopla mudlu. Však já se vrátím!

Svět trpěl. Lord Voldemort se vrátil a Harry Potter zemřel. Pak vydal Voldemort plno zákonů, ale to nevěděl, že se mu někdo postaví na odpor. Byla to mladá dívka, která si říkala Fenixačka(podle Fenixova řádu.)  Podle smrtijedů to byla pěkně prohnaná mrcha. Věděla kde se co stane a kdy. Voldemort z toho šílel. Byl mnohem krutější než kdykoliv. 

Mezi tím se v hospodě U děravého kotle objevila dívčina. Sedla si k baru a objednala si pivo. Pak do baru vešli smrtijedi. "Ahoj Tome!" zavřískala Bellatrix.  Hostinský zaklel. 

Nedivila jsem se mu, že byl tak sprostý. Podal mi pivo a šel je obsloužit. Pod hábitem jsem tiskla hůlku. "Hej Tome od kdy tady nalíváš mudlovské pití?" zeptal se hrubý hlas. Poznala jsem Dolohova. "Já? To bych si nedovolil!" Bellatrix se zasmála. "Tak proč má pivo?!" ušklíbla jsem se. "Donesla jsem si ho z ledničky … jsem totiž, alergická na máslový ležák" na smrtijedy jsem byla zvyklá, vždy se objevili v tu nejhorší chvíli.  "Ty si ale věříš!" ozval se najednou Avery. "Je nás 5 a ty jsi 1 holka!" Bellatrix se zasmála. "Jo … ale vy jste pili ten máslový ležák …" ukázala jsem jim v ruce lahvičku od uspávacího lektvaru. Všichni se na sebe koukli a omdleli. "Díky Tome … za pomoc!" prošacovala jsem jim kapsy. "Nic nemáte co? Voldemort vám už nevěří, že?!" usmála jsem se.  Byl příjemný pocit vědět, že Voldemort je v pasti. 

Strašně zuřil. Měl vztek na všechny smrijedy. Byli neschopní. Nedokázali najít ani tu dívku, která mu tak otravovala život jako Potter.  On si ji najde sám! 

Voldemort šel po ulici. Lidé se mu klidili z cesty až na jednoho. Na mě. Hrála jsem si z hůlkou a opírala se o auto. "Ach pán mistr … se šel projít?" zeptala jsem se posměšně. Otočil se a namířil na  mě hůlkou to jsem ji držela i já. "Teď tě zabiji ty malá mudlovská šmejdko!" chladně jsem se zasmála. "Jsem z čistokrevné rodiny ty tupče!" zavrčela jsem a poslala na něho kouzlo odražil ho ladným ohybem ruky. "Ach ták … ty jsi Teylorová …" pousmála jsem se a odrazila jeho kletbu. "Ano správně!" jen se ušklíbl a jeho oči se vzteky zúžily. "Teď se setkáš se svými rodiči ty šmejdko!"

Kletba Avada Kedavra. Na tu jsem čekala hodně dlouho, ale dnes jsem neměla zemřít já, ale Voldemort.  Kletba letěla vzduchem. Rozhodla jsem se. "Avada Kedavra!" zaječela jsem. Co se stalo potom to nikdy nikdo neuvěří. Kletba se srazila s tou voldemortovou a obrátila se. Než stačil zareagovat vrazila do něho. Pak mě cosi odhodilo do zadu. Vrazila jsem do popelnice a přistála vedle otevřeného kanálu. 'Štěstí, že jsem tam nespadla!' 

Konečně se lidé mohli postavit smrtijedům, ale komu věřit? Na ulici se strhla bitka. Vstala jsem a hledala kdo mě odhodil. Bellatrix si to ke mně vykračovala v očích měla slzy a řvala na mě že jsem totální kráva, že jsem zabila jejího pána. Usmála jsem se. "Zamilovaná Bella?" řekla jsem posměšně. "Já myslela, že máš jen Rudíka?!"cosi zašveholila. "Ach vy jste byli trojce?" zaječela a rozběhla se proti mně ani nepoužila hůlku. Já uskočila stranou a Bella zahučela do kanálu. "A máš to" zavrčela jsem a čekala kdo zaútočí teď, ale k mému překvapení kouzelníci dobra všechny pochytali. "Fenixačko …" otočil se Fred který se dlouho schovával ve vesnici která byla kousek odcut. "Děkujeme ti."

Co se semnou stalo dál? Ale to snad víte ne? Že ne?! No tož utekla jsem s Fredem pryč kde jsme se  vzali  a měli děti. Od té doby jsme byli jen legenda. 

Zlo se vrací (kniha druhá)

14. dubna 2010 v 15:37 | Sára
Tuto knihu bych chtěla věnovat rodičům. Potom svým dvěma sestrám Šárce a Aleně. A v neposlední řadě Sáře,Calinovi,Elišce,Veronice a Dominice. 

Daniela Dagmar Teylor

    Tři roky klidu a míru. Ale nic netrvá věčně. V upířím společenství se začali vytvářet klepy, že se vrací další mocný upír. Nikdo z nás tomu nevěřil, ale měli jsme.

    Sára stála nad kytkou, která nám vegetariánům pomáhala přežít. Marie se rozhlížela. Já cumlala květinu. Nebyla jsem dlouho upír a zůstávalo mi mnoho schopností jako lovkyně. Byla jsem silnější než normální 4000letý upír. Sára se na mě otočila. "To bude zase noc co?" přikývla jsem. "Těším se, až přijede Šárka" vzdychla jsem. Marie se pousmála.

    Šárka se chystala na cestu. "Maxi?" zavolala. Z obýváku přišel černovlasý namakaný chlap. Měl krásné zelené oči. "Tak já pojedu" dala mu pusu. "Opatruj se, lásko" pohladil ji.

    Sára také cucala rostlinu. Já byla najezená. Marie lezla po stromech, jelikož se nudila. Náhle skočila na zem. "Sáro!" vykřikla a ukázala za nás. Já i Sára jsme se otočili. Sára otevřela pusu. "Ne to není možné! Měl zemřít!" vykřikla. Marie zavrtěla hlavou. "Nezemřel!" Já nevěděla, o co jde. "Sakra, co se děje?" zeptala jsem se. "To je Vladislav" řekla Sára potichu. "Je to teď nejsilnější upír v Česku a před pár tisíci lety jsme spolu chodili." Povytáhla jsem obočí. "To je zlé co?" přikývli obě.

    Šárka jela autobusem, myslela si, že je to bezpečnější. Jak se zmýlila, napočítala 19 upírů. 'Kam všichni jedou?' Ohlédla se a pro jistotu chytla křížek na krku. Praha už není daleko! Kousla se do rtu. 'Ať tam nevystupují!'

   Alena, Malon a Mia probírali situaci, která nastala. "Kdo by se mohl vrátit?" zeptala se Alena. Mia pokrčila rameny. "Nevím v mém životě jich bylo hodně" zasyčela.
    Šárka se ohlédla, uviděla Marena. Stím před pár dny bojovala. 'Upíří autobus super!'stáhla si kšiltovku do očí. Léto bylo na začátku.
    Sára, Marie a já jsme sledovali Vladislava. "Sáro!" jeho hlas byl hebký jako hedvábí. Měl černé dlouhé vlasy. Jeho oči byly jako uhlíky. Polkla jsem. "Sáro?" pohlédla jsem na ni. Byla otočená na Marii.

    Vedle Vladislava stála kočkodlačka. Usmívala se. "Dominika…" zašeptala Marie. Já pohlédla na obě dvě. "Kočkodlak?" polkla jsem. "Ale ti přece vymřeli ne?" Obě zavrtěli hlavami. "Ne… jenom zmizeli."

    Vladislav se plynule pohyboval k nám. "Neměli by, jsme zdrhat?" navrhla jsem. "Neutečeme mu" houkla Sára.

    Maren vstal. "Ale ale mocná lovkyně upírů!" zasmál se. Pár lidí se otočilo. 'Sakra ten šmejd si mě všiml!' pohlédla na něho. "Marene! Ty šmejde!" zasyčela Šárka.
   První setkání s Marenem bylo v temné uličce. Držel pod krkem mladou dívku. Nebyla ani plnoletá. Šárka zaútočila. Prali se spolu a on jí slíbil, že si ji najde a zabije ji.

     "Sáro, já myslel, že si mrtvá." Sára řekla něco ve stejném smyslu. "No ale budeš se muset vrátit ke mně! Jsi moje družka!" Já sebou cukla. "Marie! Tebe jsem dlouho neviděl!" zasmál se. "Pořád nechceš mého nejvěrnějšího? Marena?" zavrtěla hlavou. "A kdo je tady tohle?" ukázal na mě. Sára si stoupla přede mne. "Nech ji být!" zasyčela. Marie se ušklíbla.
   Šárka už chtěla vystoupit. "Praha!" ozvalo se. Vypadla rychle z autobusu. Maren se zasmál. "My dva se ještě uvidíme!"

    "Sáro, vrať se ke mně prosím!"Vladislav se usmíval. "Nikdy!" zasyčela. "Dám ti pár dní na rozmyšlenou! Niko!" zařval. Vyšla blondýnka s modrýma očima. "Budeš s nimi a budeš, mě informovat kde jsou!" přikývla.

   Šli jsme s kočkodlakem v patách. "Musíme pryč!" řekla Sára. "Co ti udělal? Mě připadal milí" řekla jsem. Otočila se a naštvaně zírala. "Zabil mi rodinu a udělal za mě upíra!" vyštěkla. Polkla jsem. "Aha to jsem nevěděla!"

   Šárka ty tři viděla již z dálky. "Ahoj!" utíkala k nám. "Co se ti stalo?" zeptala jsem se. "Naštvala jsem Marena jednoho upíra!" Marie zasyčela. "Musíme pryč!" zavelela Sára.
   Další noc jsme i s kočkodlakem vyrazili na cestu. Vlakem samozřejmě. Nika moc nemluvila. "Jak dlouho si u Vladislava?" koukla na mě jako na něco zvláštního. "Asi 7000 let" zašeptala. Otevřela jsem pusu. "Kočkodlaci jsou nesmrtelní" vysvětlovala Sára. Marie se pousmála. Šárka si poposedla na sedadle. "Slyšela jsem, že jsou" zašeptala.
    Dívala jsem se z okna. Sára a Marie mezi sebou něco hráli. "Brno hlavní nádraží!" hlásil rozhlas. Vystoupili jsme. "Půjdeme ke mně, alespoň se seznámíte s Maxem"začervenala se. "Mým mužem!"

   Byla to zrada! Ani nás nepozvala na svatbu! Všichni jsme tam stáli jako uhranutí. "No blahopřeji…"řekla Sára. Nika se ozvala. "Musíme jít!" zavelela. Přikývli jsme.
   Max byl v šoku. Tři upírky v domě a jedna kočkodlačka. "Em…tak vítejte" řekl ne moc šťastně. Ohlédla jsem na něho. "Neboj se, nezabijeme tě" zbledl a odešel. "Nemá rád upíry!" vysvětlila Šárka.

   Šla jsem spát jako holky. Sny jsem už dávno neměla. Upíři ve věku tří let sny ztrácí, aby se mohli lépe soustředit na zvuky kolem sebe, když spí. Moc my chyběli.

   Calin,Veronika a Eliška dojeli o tři dny později. Veronika se hrdě koukala na nás. "Věděla jsem, že máte problém!" vykřikla.
Šárka se usmála. "Pojďte dovnitř."

   "To je Nika."Nika se na ně usmála. "Je kočkodlak" Eliška se zasmála. "Vítej mezi zvířaty!"
    Vyšla jsem z ložnice. Zamžourala jsem. "Jé…"objala jsem staré známé. "Tak co máte za průser?" řekla narovinu Veronika. "Ale starý známí Sáry." Řekla Marie, která konečně vylezla za námi. "Vladislav." Calin se ušklíbl. "Tohle nesnáším, upíra, co chce ovládnout svět!"

   Seděli jsme v kruhu u stolu. "Najde si nás" řekla Nika. Já se zarazila. "Jak by nás našel?" zasyčela jsem. Oškliví zlozvyk. "Sára… je sním propojená poutem lásky" řekla znechuceně Marie. "Já málem byla s Marenem." Koukla jsem na holky. "OK…co uděláme?" šla jsem k oknu.
Za oknem stál upír. "Sakra!" vykřikla jsem.

   Šárka se nestačila obrátit. Kdosi ji prašti do hlavy. Ten upír si ji hodil přes rameno. "Pozdrav od Vladislava!" a vyskočil ven. Byl to Maren!
   Nečekala jsem a skočila za ním. Utíkala jsem za ním. Smál se. "Jen poběž!" křičel.
   Sára a Marie se koukli dolů. "Sakra…" Sára si sedla na sedačku. "Odveze je do Moldávie do hlavního města Kišiněva!"

    Vladislav mě pevně držel. "Tak poletíme ne?" usmál se. "Sára nás najde…" Maren se šklebil. Držel svou oběť pevně. Dostal slíbeno, že si ji může přeměnit.
   Sára objednala lístky. Calin a spol. řekli, že moc rádi pojedou s nimi.

  Seděla jsem naproti Vladislavovi. Temně se usmíval. "Kolik ti je let?"usmál se. "Já bych tipoval 5000 možná i víc." Odfrkla jsem si. "3 roky" odsekla jsem.

    Šárka se bránila Marenovi. Ten ji držel pevně. "Neboj se, nebolí to." "Jdi do hajzlu, ty hajzle!" křičela. Chytil ji za vlasy a trhl dozadu. Odkalil jí krk. Něžně jí přejel zuby po krku. Šárka polkla. Zaryl ji zuby do krku. Vykřikla. Chvíli držel. Asi po minutě ji pustil.
   Sára, Marie, Calin, Veronika, Eliška a Nika letěli letadlem v 23:00. Calin se cpal nezdravou stravou. Eliška spala i Nika spala.



"3 roky? To si ze mě děláš legraci!" zasyčel. "Vidíš, že by, jsem se smála?" odsekla jsem. Koukla po Šárce. Svíjela se na zemi. "Co jste ji udělali?!" zaječela jsem, ale nemohla jsem se zvednout. Byla jsem pevně svázaná řetězy.

   Šárka zaryla nehty do Marena. V ústech cítila, jak se jí zuby zvětšují a tvrdnou. Kůže dostala bílo-těloví nádech. "Ty svině jedna!" snažila se ho praštit. Srdce se zastavilo. Vydechla.
   Šárka seděla vedle mě. "Takže vy dvě…jste byli lovkyně upírů" pousmál se. "Tak to už chápu." Šárka tomu pořád nemola uvěřit. Byla upír.

   Konečně ve 2 hodiny ráno dorazily Sára a spol. do Moldávie. Vystoupily v Kišiněvě. Calin se rozhlídl. "Hm…umí někdo rusky?" Všichni zavrtěli hlavami. "Sakra."

   Seděla jsem vedle jednoho upíra, co nevypadal zrovna mele. Polkla jsem. Vladislav se usmál. "Sára přijde… nenechá své kamarádky v průšvihu." "Proč ji tolik chcete?" zeptala jsem se. "Před tisíci lety jsem se do ní zamiloval a ona mi zlomila srdce s jiným!" řekl dost klidně. "Nikdy jsem jí to neodpustil a teď jste mi umožnily být vládce České republiky" zasyčel. "Tak proč jedeme do Moldávie?" odsekla Šárka. "Tady jsem potkal Sáru poprvé" usmál se.

   Sára po tisících letech znovu byla doma. "Och bože…změnilo se to tady!" vykřikla. Calin se rozhlédl. "Fakt?" zeptal se. Veronika, Nika a Eliška šly potichu za nimi. Sára je vedla k jednomu domu. Začalo svítat.

   "Tak jsem, tady Vladislave" zasyčela. "Vítej i vy přátele!" řekl na
Calina a spol. Já a Šárka jsme seděli u stolu a koukali na celou partu. "No super" řekla Šárka.

   Sára si sedla ostatní taky. "Co chceš, Vladislave?"
"Naposledy se tě ptám" řekl. "Vrátíš se ke mně?" zeptal se Sáry. "Nikdy" pokýval hlavou. "To je mi líto!"

   Já a Šárka jsme se prudce odsunuli od stolu. Tím jsme, porazily upíry za námi. Sára prudce vykopla. Vladislav se postavil. "Nemáte šanci" zasyčel. Sára se zasmála. "Opravdu?" Chytla ho okolo ramen.
Trhla s ním dozadu. Zařval. Prudce se po ní ohnal. Sára ho chytla za ruku. Zarazila se. "Ty nejsi Vladislav, ale Vladimír!" vykřikla. Odhodil ji na zeď.

    Já chytla Marena. "Zatraceny zmetku!" ječela jsem. Běhal sem a tam. "Bože dostaňte ji z mích zad!" Vladimír se snažil vstát. Sára mu zabodla do zad nůž, který sebrala ze stolu. Zařval a změnil se v hlínu. Potom probodla i Marena. "Musíme se vrátit!" vykřikla Sára. "Je světlo!" namítla jsem. "Jednou za pět let můžeme, ale jen jednou!"

   Vyběhli jsme na světlo. "Sakra!" syčela jsem. Bylo to nepříjemné. Doběhli jsme k letišti. "Já vím" houkla na nás Marie. "Je to nechutné!"

   V letadle my bylo lépe. Sára byla nervózní. "Bože jen odlákával pozornost!" potom se otočila na Šárku. "Omlouvám se, že si upír!" Šárka cosi zabrblala.
Marie se zasmála. "Ještě Calin,Veronika a Eliška!" koukli na Niku. "Tys o tom věděla?" zeptala se Veronika. "Ne" zašeptala Nika. Věřili jsme jí.
   Dvě hodiny v letadle! Myslela jsem, že nedoletíme. Doletěli jsme do Prahy Ruzyně. Vystoupily jsme ven, bylo pod mrakem, hnala se bouřka. "Tím lépe!" řekla Sára.
   Vladislav nepočítal v Praze s odporem. Vegetariáni se jim rozhodli vzdorovat. To neměli. Dnes v noci zaútočí. Otočil se na věrné. "Dnes v noci rozprášíme ty co jí jenom rostlinky!" zasmál se. "Jsou ubohý a slabí!" Z davu se ozval smích a souhlas.

    "Mio? Malone? Aleno!" hledala jsem je. Dole byla celá naše rodina s rodinami ostatních vegetariánských upírů. Byli jsme kmen. "Vy jste přišli!" Malon mě objal. "Ano a vedu posily" řekla jsem a ukázala na Calina, Šárku, Veroniku, Elišku a Niku. "Vítejte a sedněte si" řekla Mia. Plán neměli. "Chtějí udeřit v noci" řekla Alena. "OK budeme se bránit!" řekla jsem já. "Budeme!" ozvalo se asi 22 upírů zároveň. Byla jsem na ně neuvěřitelně pyšná. "Ale Vladislavami nechte!" ozvala se Sára.
   Den, se přehoupl v temnou noc. Vyrazili jsme do boje. Za lidstvo za upíry co nepijí krev, ale hlavně za sebe. Byla jsem nervózní. Šárka ani ne šla naštvaně v čele naší skupiny se Sárou. Calin a Nika skupinu uzavírali. Já šla v prostředku a holkami. Veronika se snažila cosi věštit. Eliška a Nika byli změněné ve vlkodlaka a kočkodlaka.

   Závěrečný boj se měl odehrávat na palouku za městem. Vladislav už čekal, když zahlídl, Sáru zavrčel. "Stupidní bratr!" zavrčel si pro sebe. Já se pousmála.

   "Vzdáváte se předem?" zeptal se nás. "Nikdy!" zvolali jsme. Vladislav přikývl.
   Upíří bitky jsou většinou krvavá záležitost. Jelikož máme v sobě krev. Skočila jsem před upíra. Možná přes 7000 let, ale to mi nevadilo. Švihla jsem rukou a narazila ho na strom.
Zařval a rozpadl se. Ostatní bojovali jako o život. Při boji jsem sledovala Sáru.

   Sára a Vladislav stáli proti sobě. "Tvoje dvojče je mrtvé!" usmála se Sára. "No a co? Stejnak byl slabí!" zasmál se Vladislav. "Nemáš srdce!" vykřikla Sára. "Měl jsem srdce, Sáro, tys mi ho zlomila!" zařval. "Nemilovala jsem tě!" vykřikla. "Ale já tebe ano! Miloval jsem tě!" Sára pohlédla jinam. "A proto si mi musel zabít rodiče?" zeptala se.


   Upír mě srazil na zem. Kousla jsem ho do ruky. Zuby mu zajeli do kůže jako nože. Zaječel. Chytla jsem nůž a vrazila mu ho do hrudi. Šárka vrazila nůž do jiného upíra. Holky se prali jako dračice. Calina jsem nikde neviděla, vynořil se na kraji lesa. Alena bojovala se zavalitým upírem.

Sára pomalu začala chodit okolo Vladislava. I on chodil okolo ní jako dravec. Vrazily do sebe neuvěřitelnou sílou. Sára byla mocná upírka. Vladislav bohužel také.


Chytla jsem Šárku. "V pohodě?" přikývla. Jeden velký upír se právě vydal k nám. "Umím kung-fu!" vykřikla Šárka a udělala kung-fu postoj. Upír se zazubil. "Já byl při vzniku Kung-fu!" vyrazil proti nám.

   Sára ho odhodila na strom. Probodla ho větev. Všichni se překvapeně otočili. "Myslíte si, že jste se mě zbavily?" zeptal se. "Ano!" přikývl Calin. "Ne! Jenom jste rozpoutali bitvu mezi klany!" zasmál se.
Sára ho víc narazila a on se rozpadl v hlínu.

   "Super bitva mezi klany!" vykřikla jsem. "To zase bude!"
   Šárka odjela za manželem ten, když zjistil, co se stalo tak se sní rozešel a vyhodil ji z domu. Ostatní zůstali v Praze. A všichni žijeme u mě doma.

                                         KONEC
   
       
  
   
Jako každý začínající spisovatel mám spíše krátké příběhy, které jsou v jedné knize "Upíří zlost."  Moje knihy se zaměřují na upíry.


Kam dál