Duben 2010

Registrace povídky

15. dubna 2010 v 15:39 | Sára
I vy zde můžete mít povídku stačí napsat:

Jméno
Povídka(jméno) 
Žánr

poslat na:

smrtijedka@seznam.cz

Sadistické/horor

14. dubna 2010 v 16:06 | Sára
Kanibal Omus | ZDE | horor/sadistické | jednorázovka 

Kanibal Omus

14. dubna 2010 v 16:01 | Sára
Kanibal Omus | horor a sadistika | jednorázovka 

Jekot? Strach? Bolest? Pach smrti? Krev? Muž! Nůž! Skalpel! Moje ruka na mé puse abych nezačala ječet. Moje kamarádka mrtvá. Muž se naklonil nad ni a začal ji řezat na kousky. Zvedl se mi žaludek, když muž v červeném obleku strčil kus masa do úst. Sledovala jsem, jak žvýkal kus masa. Pak se prudce otočil. "Jsi tu, že ano? Viděl jsem, že jste dvě!" zařval a sledoval místo kde jsem stála, přitiskla na stěně. Byl mladý tak 24 let, ale z jeho očí vyzařovalo šílenství. Vyvalila jsem oči a rychle se rozběhla k východu. Utíkala jsem rychle, ale jeho dech jsem cítila. Byl blízko. Rozhlížela jsem se. "Bože!"
Když jsem se otočila, nebyl tam. Pomalu jsem couvala. Vtom jsem ho uviděla. Šel rychle a smál se. "Mě neutečeš…" řval. "Ale ano!" věřila jsem si. Viděla jsem východ. Už jsem se dotýkala kliky, když mě kdosi chytil za pas. "Ale mě neutečeš koťátko!" zašeptal hrubý hlas. Vykřikla jsem. "Mohu si ji vzít?" zeptal se chlapce muž. "Je jen tvoje"
Dívka ležela pode mnou a zmítala se. Chladně jsem se zasmál. "Neboj se, nebolí to…" zašeptal jsem a vytáhl řeznický nůž. "Bude to jen chvilinka" zasmál jsem se a olízl její ucho. Bylo teplé. Nadechl jsem se. "Máš krásnou vůni" zakousl jsem se do ucha a trhl.
Začala jsem křičet bolestí. On mi držel ruce a v ústech svíral moje ucho. Z úst mu tekla krev. Smál se a vytahoval nůž. "Už tě toho utrpení zbavím" řekl mírumilovně. Vyděšeně jsem vyvalila oči. Přiložil mi nůž ke krku a pak už jsem cítila bolest. Cítila jsem, jak moje životní funkce mizí. Můj život skončil tady ve skladu plyšáků.
Stál jsem nad jejím tělem. Krev se pomalu rozlívala po zemi a ona na mě koukala vytřeštěnýma očima. Srdce utichlo již dávno, ale ona vypadala pořád jako živá. Koukl jsem se do skla. Odrážel se tam muž okolo 35 let. Měl černé mastné vlasy a červené oči. To jsem já Kanibal Omus.

Jen legenda

14. dubna 2010 v 15:50 | Sára
Jen legenda | jednorázovka | Harry Potter | fantasy

Temná místnost. Ve středu místnosti klečel muž. "Ach Teylore …jak si mohl zradit svoji rodinu, nás smrtijedy?" zeptal se nízkým hlasem muž, který měl hadí oči. "Říkal sis o to … teď ještě najdeme tvoji rodinu a zabijeme ji … budeš se na to dívat Jimme!" zasyčel mu muž do obličeje.  Jimmy se jen ušklíbl. "Víš Voldemorte … moje rodina je již pryč …" odplivl si. "To se uvidí!" řekl Voldemort a obešel svůj stůl. "Už jsem poslal svoje nejlepší lidi" Jimmy zbledl. 

Matka mě poslala k babičce. Byl pozdní večer a já stála u vrby mlátičky kterou měla moje bábi na zahradě. "Keilo?" babička se objevila ve dveřích. "Ano babi?" otočila jsem se na stařenku, která měla hůlčičku. "Pojď domů" přikývla jsem. "Babi?" "Ano zlatíčko?" otočila se na mě. "Proč mě sem matka poslala?" zakabonila a chvíli mlčela. "On se vrátil … tvůj otec se mu postavil." trhla jsem sebou. "Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit?" vykulila jsem oči.  Přikývla. "Tvá matka mu šla na pomoc … ale myslím si že jsou oba mrtví … a teď jsi na řadě ty …" zaraženě jsem stála a poslouchala ji. "Proto musíš utéct!" řekla a vrazila mi do ruky batoh. "Vyraz ihned cítím, že se tady něco semele!"

Ušla jsem asi 3 kilometry, když se ne nebi objevil znak zla. Zaťala jsem ruce v pěst. Ty šmejdi mi zabili babičku, matku a otce a já je za toto zabiji také! Rozběhla jsem se k silnici kde jsem si stopla mudlu. Však já se vrátím!

Svět trpěl. Lord Voldemort se vrátil a Harry Potter zemřel. Pak vydal Voldemort plno zákonů, ale to nevěděl, že se mu někdo postaví na odpor. Byla to mladá dívka, která si říkala Fenixačka(podle Fenixova řádu.)  Podle smrtijedů to byla pěkně prohnaná mrcha. Věděla kde se co stane a kdy. Voldemort z toho šílel. Byl mnohem krutější než kdykoliv. 

Mezi tím se v hospodě U děravého kotle objevila dívčina. Sedla si k baru a objednala si pivo. Pak do baru vešli smrtijedi. "Ahoj Tome!" zavřískala Bellatrix.  Hostinský zaklel. 

Nedivila jsem se mu, že byl tak sprostý. Podal mi pivo a šel je obsloužit. Pod hábitem jsem tiskla hůlku. "Hej Tome od kdy tady nalíváš mudlovské pití?" zeptal se hrubý hlas. Poznala jsem Dolohova. "Já? To bych si nedovolil!" Bellatrix se zasmála. "Tak proč má pivo?!" ušklíbla jsem se. "Donesla jsem si ho z ledničky … jsem totiž, alergická na máslový ležák" na smrtijedy jsem byla zvyklá, vždy se objevili v tu nejhorší chvíli.  "Ty si ale věříš!" ozval se najednou Avery. "Je nás 5 a ty jsi 1 holka!" Bellatrix se zasmála. "Jo … ale vy jste pili ten máslový ležák …" ukázala jsem jim v ruce lahvičku od uspávacího lektvaru. Všichni se na sebe koukli a omdleli. "Díky Tome … za pomoc!" prošacovala jsem jim kapsy. "Nic nemáte co? Voldemort vám už nevěří, že?!" usmála jsem se.  Byl příjemný pocit vědět, že Voldemort je v pasti. 

Strašně zuřil. Měl vztek na všechny smrijedy. Byli neschopní. Nedokázali najít ani tu dívku, která mu tak otravovala život jako Potter.  On si ji najde sám! 

Voldemort šel po ulici. Lidé se mu klidili z cesty až na jednoho. Na mě. Hrála jsem si z hůlkou a opírala se o auto. "Ach pán mistr … se šel projít?" zeptala jsem se posměšně. Otočil se a namířil na  mě hůlkou to jsem ji držela i já. "Teď tě zabiji ty malá mudlovská šmejdko!" chladně jsem se zasmála. "Jsem z čistokrevné rodiny ty tupče!" zavrčela jsem a poslala na něho kouzlo odražil ho ladným ohybem ruky. "Ach ták … ty jsi Teylorová …" pousmála jsem se a odrazila jeho kletbu. "Ano správně!" jen se ušklíbl a jeho oči se vzteky zúžily. "Teď se setkáš se svými rodiči ty šmejdko!"

Kletba Avada Kedavra. Na tu jsem čekala hodně dlouho, ale dnes jsem neměla zemřít já, ale Voldemort.  Kletba letěla vzduchem. Rozhodla jsem se. "Avada Kedavra!" zaječela jsem. Co se stalo potom to nikdy nikdo neuvěří. Kletba se srazila s tou voldemortovou a obrátila se. Než stačil zareagovat vrazila do něho. Pak mě cosi odhodilo do zadu. Vrazila jsem do popelnice a přistála vedle otevřeného kanálu. 'Štěstí, že jsem tam nespadla!' 

Konečně se lidé mohli postavit smrtijedům, ale komu věřit? Na ulici se strhla bitka. Vstala jsem a hledala kdo mě odhodil. Bellatrix si to ke mně vykračovala v očích měla slzy a řvala na mě že jsem totální kráva, že jsem zabila jejího pána. Usmála jsem se. "Zamilovaná Bella?" řekla jsem posměšně. "Já myslela, že máš jen Rudíka?!"cosi zašveholila. "Ach vy jste byli trojce?" zaječela a rozběhla se proti mně ani nepoužila hůlku. Já uskočila stranou a Bella zahučela do kanálu. "A máš to" zavrčela jsem a čekala kdo zaútočí teď, ale k mému překvapení kouzelníci dobra všechny pochytali. "Fenixačko …" otočil se Fred který se dlouho schovával ve vesnici která byla kousek odcut. "Děkujeme ti."

Co se semnou stalo dál? Ale to snad víte ne? Že ne?! No tož utekla jsem s Fredem pryč kde jsme se  vzali  a měli děti. Od té doby jsme byli jen legenda. 

Zlo se vrací (kniha druhá)

14. dubna 2010 v 15:37 | Sára
Tuto knihu bych chtěla věnovat rodičům. Potom svým dvěma sestrám Šárce a Aleně. A v neposlední řadě Sáře,Calinovi,Elišce,Veronice a Dominice. 

Daniela Dagmar Teylor

    Tři roky klidu a míru. Ale nic netrvá věčně. V upířím společenství se začali vytvářet klepy, že se vrací další mocný upír. Nikdo z nás tomu nevěřil, ale měli jsme.

    Sára stála nad kytkou, která nám vegetariánům pomáhala přežít. Marie se rozhlížela. Já cumlala květinu. Nebyla jsem dlouho upír a zůstávalo mi mnoho schopností jako lovkyně. Byla jsem silnější než normální 4000letý upír. Sára se na mě otočila. "To bude zase noc co?" přikývla jsem. "Těším se, až přijede Šárka" vzdychla jsem. Marie se pousmála.

    Šárka se chystala na cestu. "Maxi?" zavolala. Z obýváku přišel černovlasý namakaný chlap. Měl krásné zelené oči. "Tak já pojedu" dala mu pusu. "Opatruj se, lásko" pohladil ji.

    Sára také cucala rostlinu. Já byla najezená. Marie lezla po stromech, jelikož se nudila. Náhle skočila na zem. "Sáro!" vykřikla a ukázala za nás. Já i Sára jsme se otočili. Sára otevřela pusu. "Ne to není možné! Měl zemřít!" vykřikla. Marie zavrtěla hlavou. "Nezemřel!" Já nevěděla, o co jde. "Sakra, co se děje?" zeptala jsem se. "To je Vladislav" řekla Sára potichu. "Je to teď nejsilnější upír v Česku a před pár tisíci lety jsme spolu chodili." Povytáhla jsem obočí. "To je zlé co?" přikývli obě.

    Šárka jela autobusem, myslela si, že je to bezpečnější. Jak se zmýlila, napočítala 19 upírů. 'Kam všichni jedou?' Ohlédla se a pro jistotu chytla křížek na krku. Praha už není daleko! Kousla se do rtu. 'Ať tam nevystupují!'

   Alena, Malon a Mia probírali situaci, která nastala. "Kdo by se mohl vrátit?" zeptala se Alena. Mia pokrčila rameny. "Nevím v mém životě jich bylo hodně" zasyčela.
    Šárka se ohlédla, uviděla Marena. Stím před pár dny bojovala. 'Upíří autobus super!'stáhla si kšiltovku do očí. Léto bylo na začátku.
    Sára, Marie a já jsme sledovali Vladislava. "Sáro!" jeho hlas byl hebký jako hedvábí. Měl černé dlouhé vlasy. Jeho oči byly jako uhlíky. Polkla jsem. "Sáro?" pohlédla jsem na ni. Byla otočená na Marii.

    Vedle Vladislava stála kočkodlačka. Usmívala se. "Dominika…" zašeptala Marie. Já pohlédla na obě dvě. "Kočkodlak?" polkla jsem. "Ale ti přece vymřeli ne?" Obě zavrtěli hlavami. "Ne… jenom zmizeli."

    Vladislav se plynule pohyboval k nám. "Neměli by, jsme zdrhat?" navrhla jsem. "Neutečeme mu" houkla Sára.

    Maren vstal. "Ale ale mocná lovkyně upírů!" zasmál se. Pár lidí se otočilo. 'Sakra ten šmejd si mě všiml!' pohlédla na něho. "Marene! Ty šmejde!" zasyčela Šárka.
   První setkání s Marenem bylo v temné uličce. Držel pod krkem mladou dívku. Nebyla ani plnoletá. Šárka zaútočila. Prali se spolu a on jí slíbil, že si ji najde a zabije ji.

     "Sáro, já myslel, že si mrtvá." Sára řekla něco ve stejném smyslu. "No ale budeš se muset vrátit ke mně! Jsi moje družka!" Já sebou cukla. "Marie! Tebe jsem dlouho neviděl!" zasmál se. "Pořád nechceš mého nejvěrnějšího? Marena?" zavrtěla hlavou. "A kdo je tady tohle?" ukázal na mě. Sára si stoupla přede mne. "Nech ji být!" zasyčela. Marie se ušklíbla.
   Šárka už chtěla vystoupit. "Praha!" ozvalo se. Vypadla rychle z autobusu. Maren se zasmál. "My dva se ještě uvidíme!"

    "Sáro, vrať se ke mně prosím!"Vladislav se usmíval. "Nikdy!" zasyčela. "Dám ti pár dní na rozmyšlenou! Niko!" zařval. Vyšla blondýnka s modrýma očima. "Budeš s nimi a budeš, mě informovat kde jsou!" přikývla.

   Šli jsme s kočkodlakem v patách. "Musíme pryč!" řekla Sára. "Co ti udělal? Mě připadal milí" řekla jsem. Otočila se a naštvaně zírala. "Zabil mi rodinu a udělal za mě upíra!" vyštěkla. Polkla jsem. "Aha to jsem nevěděla!"

   Šárka ty tři viděla již z dálky. "Ahoj!" utíkala k nám. "Co se ti stalo?" zeptala jsem se. "Naštvala jsem Marena jednoho upíra!" Marie zasyčela. "Musíme pryč!" zavelela Sára.
   Další noc jsme i s kočkodlakem vyrazili na cestu. Vlakem samozřejmě. Nika moc nemluvila. "Jak dlouho si u Vladislava?" koukla na mě jako na něco zvláštního. "Asi 7000 let" zašeptala. Otevřela jsem pusu. "Kočkodlaci jsou nesmrtelní" vysvětlovala Sára. Marie se pousmála. Šárka si poposedla na sedadle. "Slyšela jsem, že jsou" zašeptala.
    Dívala jsem se z okna. Sára a Marie mezi sebou něco hráli. "Brno hlavní nádraží!" hlásil rozhlas. Vystoupili jsme. "Půjdeme ke mně, alespoň se seznámíte s Maxem"začervenala se. "Mým mužem!"

   Byla to zrada! Ani nás nepozvala na svatbu! Všichni jsme tam stáli jako uhranutí. "No blahopřeji…"řekla Sára. Nika se ozvala. "Musíme jít!" zavelela. Přikývli jsme.
   Max byl v šoku. Tři upírky v domě a jedna kočkodlačka. "Em…tak vítejte" řekl ne moc šťastně. Ohlédla jsem na něho. "Neboj se, nezabijeme tě" zbledl a odešel. "Nemá rád upíry!" vysvětlila Šárka.

   Šla jsem spát jako holky. Sny jsem už dávno neměla. Upíři ve věku tří let sny ztrácí, aby se mohli lépe soustředit na zvuky kolem sebe, když spí. Moc my chyběli.

   Calin,Veronika a Eliška dojeli o tři dny později. Veronika se hrdě koukala na nás. "Věděla jsem, že máte problém!" vykřikla.
Šárka se usmála. "Pojďte dovnitř."

   "To je Nika."Nika se na ně usmála. "Je kočkodlak" Eliška se zasmála. "Vítej mezi zvířaty!"
    Vyšla jsem z ložnice. Zamžourala jsem. "Jé…"objala jsem staré známé. "Tak co máte za průser?" řekla narovinu Veronika. "Ale starý známí Sáry." Řekla Marie, která konečně vylezla za námi. "Vladislav." Calin se ušklíbl. "Tohle nesnáším, upíra, co chce ovládnout svět!"

   Seděli jsme v kruhu u stolu. "Najde si nás" řekla Nika. Já se zarazila. "Jak by nás našel?" zasyčela jsem. Oškliví zlozvyk. "Sára… je sním propojená poutem lásky" řekla znechuceně Marie. "Já málem byla s Marenem." Koukla jsem na holky. "OK…co uděláme?" šla jsem k oknu.
Za oknem stál upír. "Sakra!" vykřikla jsem.

   Šárka se nestačila obrátit. Kdosi ji prašti do hlavy. Ten upír si ji hodil přes rameno. "Pozdrav od Vladislava!" a vyskočil ven. Byl to Maren!
   Nečekala jsem a skočila za ním. Utíkala jsem za ním. Smál se. "Jen poběž!" křičel.
   Sára a Marie se koukli dolů. "Sakra…" Sára si sedla na sedačku. "Odveze je do Moldávie do hlavního města Kišiněva!"

    Vladislav mě pevně držel. "Tak poletíme ne?" usmál se. "Sára nás najde…" Maren se šklebil. Držel svou oběť pevně. Dostal slíbeno, že si ji může přeměnit.
   Sára objednala lístky. Calin a spol. řekli, že moc rádi pojedou s nimi.

  Seděla jsem naproti Vladislavovi. Temně se usmíval. "Kolik ti je let?"usmál se. "Já bych tipoval 5000 možná i víc." Odfrkla jsem si. "3 roky" odsekla jsem.

    Šárka se bránila Marenovi. Ten ji držel pevně. "Neboj se, nebolí to." "Jdi do hajzlu, ty hajzle!" křičela. Chytil ji za vlasy a trhl dozadu. Odkalil jí krk. Něžně jí přejel zuby po krku. Šárka polkla. Zaryl ji zuby do krku. Vykřikla. Chvíli držel. Asi po minutě ji pustil.
   Sára, Marie, Calin, Veronika, Eliška a Nika letěli letadlem v 23:00. Calin se cpal nezdravou stravou. Eliška spala i Nika spala.



"3 roky? To si ze mě děláš legraci!" zasyčel. "Vidíš, že by, jsem se smála?" odsekla jsem. Koukla po Šárce. Svíjela se na zemi. "Co jste ji udělali?!" zaječela jsem, ale nemohla jsem se zvednout. Byla jsem pevně svázaná řetězy.

   Šárka zaryla nehty do Marena. V ústech cítila, jak se jí zuby zvětšují a tvrdnou. Kůže dostala bílo-těloví nádech. "Ty svině jedna!" snažila se ho praštit. Srdce se zastavilo. Vydechla.
   Šárka seděla vedle mě. "Takže vy dvě…jste byli lovkyně upírů" pousmál se. "Tak to už chápu." Šárka tomu pořád nemola uvěřit. Byla upír.

   Konečně ve 2 hodiny ráno dorazily Sára a spol. do Moldávie. Vystoupily v Kišiněvě. Calin se rozhlídl. "Hm…umí někdo rusky?" Všichni zavrtěli hlavami. "Sakra."

   Seděla jsem vedle jednoho upíra, co nevypadal zrovna mele. Polkla jsem. Vladislav se usmál. "Sára přijde… nenechá své kamarádky v průšvihu." "Proč ji tolik chcete?" zeptala jsem se. "Před tisíci lety jsem se do ní zamiloval a ona mi zlomila srdce s jiným!" řekl dost klidně. "Nikdy jsem jí to neodpustil a teď jste mi umožnily být vládce České republiky" zasyčel. "Tak proč jedeme do Moldávie?" odsekla Šárka. "Tady jsem potkal Sáru poprvé" usmál se.

   Sára po tisících letech znovu byla doma. "Och bože…změnilo se to tady!" vykřikla. Calin se rozhlédl. "Fakt?" zeptal se. Veronika, Nika a Eliška šly potichu za nimi. Sára je vedla k jednomu domu. Začalo svítat.

   "Tak jsem, tady Vladislave" zasyčela. "Vítej i vy přátele!" řekl na
Calina a spol. Já a Šárka jsme seděli u stolu a koukali na celou partu. "No super" řekla Šárka.

   Sára si sedla ostatní taky. "Co chceš, Vladislave?"
"Naposledy se tě ptám" řekl. "Vrátíš se ke mně?" zeptal se Sáry. "Nikdy" pokýval hlavou. "To je mi líto!"

   Já a Šárka jsme se prudce odsunuli od stolu. Tím jsme, porazily upíry za námi. Sára prudce vykopla. Vladislav se postavil. "Nemáte šanci" zasyčel. Sára se zasmála. "Opravdu?" Chytla ho okolo ramen.
Trhla s ním dozadu. Zařval. Prudce se po ní ohnal. Sára ho chytla za ruku. Zarazila se. "Ty nejsi Vladislav, ale Vladimír!" vykřikla. Odhodil ji na zeď.

    Já chytla Marena. "Zatraceny zmetku!" ječela jsem. Běhal sem a tam. "Bože dostaňte ji z mích zad!" Vladimír se snažil vstát. Sára mu zabodla do zad nůž, který sebrala ze stolu. Zařval a změnil se v hlínu. Potom probodla i Marena. "Musíme se vrátit!" vykřikla Sára. "Je světlo!" namítla jsem. "Jednou za pět let můžeme, ale jen jednou!"

   Vyběhli jsme na světlo. "Sakra!" syčela jsem. Bylo to nepříjemné. Doběhli jsme k letišti. "Já vím" houkla na nás Marie. "Je to nechutné!"

   V letadle my bylo lépe. Sára byla nervózní. "Bože jen odlákával pozornost!" potom se otočila na Šárku. "Omlouvám se, že si upír!" Šárka cosi zabrblala.
Marie se zasmála. "Ještě Calin,Veronika a Eliška!" koukli na Niku. "Tys o tom věděla?" zeptala se Veronika. "Ne" zašeptala Nika. Věřili jsme jí.
   Dvě hodiny v letadle! Myslela jsem, že nedoletíme. Doletěli jsme do Prahy Ruzyně. Vystoupily jsme ven, bylo pod mrakem, hnala se bouřka. "Tím lépe!" řekla Sára.
   Vladislav nepočítal v Praze s odporem. Vegetariáni se jim rozhodli vzdorovat. To neměli. Dnes v noci zaútočí. Otočil se na věrné. "Dnes v noci rozprášíme ty co jí jenom rostlinky!" zasmál se. "Jsou ubohý a slabí!" Z davu se ozval smích a souhlas.

    "Mio? Malone? Aleno!" hledala jsem je. Dole byla celá naše rodina s rodinami ostatních vegetariánských upírů. Byli jsme kmen. "Vy jste přišli!" Malon mě objal. "Ano a vedu posily" řekla jsem a ukázala na Calina, Šárku, Veroniku, Elišku a Niku. "Vítejte a sedněte si" řekla Mia. Plán neměli. "Chtějí udeřit v noci" řekla Alena. "OK budeme se bránit!" řekla jsem já. "Budeme!" ozvalo se asi 22 upírů zároveň. Byla jsem na ně neuvěřitelně pyšná. "Ale Vladislavami nechte!" ozvala se Sára.
   Den, se přehoupl v temnou noc. Vyrazili jsme do boje. Za lidstvo za upíry co nepijí krev, ale hlavně za sebe. Byla jsem nervózní. Šárka ani ne šla naštvaně v čele naší skupiny se Sárou. Calin a Nika skupinu uzavírali. Já šla v prostředku a holkami. Veronika se snažila cosi věštit. Eliška a Nika byli změněné ve vlkodlaka a kočkodlaka.

   Závěrečný boj se měl odehrávat na palouku za městem. Vladislav už čekal, když zahlídl, Sáru zavrčel. "Stupidní bratr!" zavrčel si pro sebe. Já se pousmála.

   "Vzdáváte se předem?" zeptal se nás. "Nikdy!" zvolali jsme. Vladislav přikývl.
   Upíří bitky jsou většinou krvavá záležitost. Jelikož máme v sobě krev. Skočila jsem před upíra. Možná přes 7000 let, ale to mi nevadilo. Švihla jsem rukou a narazila ho na strom.
Zařval a rozpadl se. Ostatní bojovali jako o život. Při boji jsem sledovala Sáru.

   Sára a Vladislav stáli proti sobě. "Tvoje dvojče je mrtvé!" usmála se Sára. "No a co? Stejnak byl slabí!" zasmál se Vladislav. "Nemáš srdce!" vykřikla Sára. "Měl jsem srdce, Sáro, tys mi ho zlomila!" zařval. "Nemilovala jsem tě!" vykřikla. "Ale já tebe ano! Miloval jsem tě!" Sára pohlédla jinam. "A proto si mi musel zabít rodiče?" zeptala se.


   Upír mě srazil na zem. Kousla jsem ho do ruky. Zuby mu zajeli do kůže jako nože. Zaječel. Chytla jsem nůž a vrazila mu ho do hrudi. Šárka vrazila nůž do jiného upíra. Holky se prali jako dračice. Calina jsem nikde neviděla, vynořil se na kraji lesa. Alena bojovala se zavalitým upírem.

Sára pomalu začala chodit okolo Vladislava. I on chodil okolo ní jako dravec. Vrazily do sebe neuvěřitelnou sílou. Sára byla mocná upírka. Vladislav bohužel také.


Chytla jsem Šárku. "V pohodě?" přikývla. Jeden velký upír se právě vydal k nám. "Umím kung-fu!" vykřikla Šárka a udělala kung-fu postoj. Upír se zazubil. "Já byl při vzniku Kung-fu!" vyrazil proti nám.

   Sára ho odhodila na strom. Probodla ho větev. Všichni se překvapeně otočili. "Myslíte si, že jste se mě zbavily?" zeptal se. "Ano!" přikývl Calin. "Ne! Jenom jste rozpoutali bitvu mezi klany!" zasmál se.
Sára ho víc narazila a on se rozpadl v hlínu.

   "Super bitva mezi klany!" vykřikla jsem. "To zase bude!"
   Šárka odjela za manželem ten, když zjistil, co se stalo tak se sní rozešel a vyhodil ji z domu. Ostatní zůstali v Praze. A všichni žijeme u mě doma.

                                         KONEC
   
       
  
   
Jako každý začínající spisovatel mám spíše krátké příběhy, které jsou v jedné knize "Upíří zlost."  Moje knihy se zaměřují na upíry.


Upíří zlost

14. dubna 2010 v 15:32 | Sára

Dajmon | ZDE | kniha první ze tří dílů | fantasy,scifi | Dílo: Sáry (Dagmar)

Zlo se vrací | ZDE | kniha druhá | fantasy,sci-fi  | Dílo: Sáry

Dajmon (kniha první)

14. dubna 2010 v 15:29 | Sára
Tuhle knihu chci věnovat těmto osobám. V první řadě mamce a taťkovi, kteří mě vždy podrží. V druhé ségrám Šárce a Aleně. A potom Calinovi,Marii,Sáře,Elišce a Veronice.  

                             Napsala:    Daniela Dagmar Teylor

   
Upír šel po cestě. Nikdy vážně nikdy by se nenapil lidské krve. Jak tak šel, po té cestě uviděl, malou dívku, Nad ní se skláněl upír. Tento upír nebyl jako on, tenhle upír se chystal udeřit. Zabít děvče.

   Malon se musel rozhodnout. "Hej!" vykřikl. Druhý upír se na něho otočil.
"Jdi pryč nesmrtelný" zasyčel. "Tohle není tvá věc!" Malon s tím nesouhlasil. "Je to moje věc."
   Oba upíři na sebe začali syčet. Dívka byla v hlubokém komatu. Měla dost odřenin a velkou krvavou ránu na hlavě. Malon zaútočil jako první. Upír byl vyplašený. "Ne…s tebou nebudu bojovat!" rozběhl se pryč. "Jsi moc silný, ale jednou tě zabiju a tu holku s tebou!"
   Malon zvedl ze země tu malou holčičku. Mohlo jí, být tak, 6 let. Jak se tak malá mohla zaplést s upíry? Odnesl ji k němu domů.

   Mladá upírka šla otevřít. "Kdes ji našel?" zeptala se a vzala si od něho malou dívenku. "Na ulici Mio" řekl Malon. Mia byla jeho družka už 500 let. Měla krásné černé vlasy a modré oči. "Aleno! Pojď mi pomoct!" vykřikla. Tato mladá upírka se chovala jako normální pubertální upír. "Jistě matko!"

   Ze dveří se vynořila malá blondýnka. To měla po otci a oči měla po matce. "Co je zase?" když uviděla 6leté děvče, zarazila se. Přinesla vodu a obvazy. "Neměla by tohle vyřizovat lovkyně upírů?" zeptala se. "Nemůže být všude" odvětila Mia a ošetřila maličkou.
   Musím uznat, že mé dětství bylo šťastné. Upíří rodinka byla jako má vlastní. Malon mě učil bojovat a Mia mě učila lásce. Alena nebo Al mě učila nenávisti. Protože jsme se jako nevlastní sestry nenáviděly.

   V jednom případě mě i shodila ze stromu a já měla tak těžká zranění, že mě musel Simon dát znamení upírů. Nakonec jsme se, ale skamarádili. V 17 letech jsem vypadla z domu.
   Lovila jsem ty nejhorší firmy v mém revíru. A ten byl hezky veliký, protože v Brně jsem byla skoro jediná lovkyně. V okolí byla ještě jedna jménem Šárka.
   Já se jmenuji Daniela, nikdy jsem nevěděla svoje vlastní rodiče, ale to mi nevadilo, myslela jsem si, že mě nechali na pospas upírům. Mám hnědé vlasy i oči.
   Šla jsem zrovna po ulici a mluvila se Šárkou. "Je už musím…"udělala xicht. "Ty to máš dobré, ty rodiče nemáš!" houkla. Pousmála jsem se. "To teda jo." Když, zmizela za rohem, rozhodla jsem se jít domů.

   Šla jsem pomalu. Nikam jsem se nehnala. Vtom jsem ucítila prudký závan větru. Nějakého silného upíra. Prudce jsem vytáhla nůž z boty. Hledala jsem kde je. Kdosi mě odhodil. "Sakra" tak tenhle není slabý. Hádala jsem přes 5000 let. Smích prořízl tmu. Ten smích jsem znala!
   Znova stojím s mámou na ulici. Máma mě chrání, otec bojuje s upírem. Vtom je tam ještě druhý upír. Skočí po mámě. Máma mě odsune. Upír mámu strhne na zem. Máma bojuje, ale nikdy nebyla lovkyně. Bojuje za mě. Ohlednu se. Na ulici stojí ještě asi 7 upírů.
   Z myšlenky mě vytrhl prudký náraz. Už jsem ho viděla. Což bylo dobré znamení. "Zabiju tě!" zaječela jsem na něho. Smích mu ztuhl na rtech. "Myslíš si?" pomalím pohybem šel ke mně. Chytla jsem nůž. "Myslíš si, že na mě působí malí nožík?"

    Za rohem se objevila Šárka. "No ty si vybíráš přátele!" vykřikla a běžela ke mně. "Ne Šárko je to můj boj!" křičela jsem. Zastavila se a přikývla. "Ok Danielo, ale jestli se něco zvrtne jedu v tom s tebou." Přikývla jsem.

   Smích. "Je nás víc a vy jste jenom dvě" další upír vyšel z temnoty. "Slabé malé lovkyně upírů!"
   Zase stojím na té tmavé ulici. Upíří jdou pomalu ke mně. Vyděšeně se otáčím. Máma umírá a táta běží ke mně. Právě v tu chvíli se ke mně vrhne upír. Vykřiknu. Nějakou náhodou se zastaví. Nevím proč. Otec mu zabodl kůl do srdce. Otočil se ke mně a usmál se. Potom už nic. Tma!
   Vrazila jsem tomu usměvavému upíru nůž do srdce. "To je za matku!" trhla sem nahoru. "A tohle za otce!" Upír zaječel a změnil se v hlínu, ze které povstal. Obrátila jsem se na Šárku. Civěla na mě jako na něco nebezpečného. "5000 let Danielo! Tys to dokázala!" vykřikla. "Proč bych to neměla zvládat?" zeptala jsem se. "Jsi první lovkyně za 11 let!" řekla. "Poslední lovec co tohle zvládl, zemřel před 11 lety!"

   Sledovala jsem oblohu. "Ti ostatní po mě půjdou co?" zeptala jsem se. Šárka přikývla. "Musíš odjet!" Přikývla jsem. "Hlídej nám Brno!" praštila jsem ji kamarádsky do ramene. "Neboj!" objali jsme se.

   Spoj jel okolo 16:30 do Prahy. Tam jsem vyrůstala jako malá. Snad tam moji upíři jsou. Vlak měl zpoždění. Odjížděla jsem až v 17:45. Tma se blížila.
   Vlak se rozjel. Koukala jsem se ven. Do kupé si přisedl muž. Měl černé vlasy a hnědé oči. "Je to tady volné?" zeptal se. "Jistě jen si přisedni" řekla jsem potichu. Usmál se.
   Asi 2 hodiny, jsme jeli mlčky. "Em… je tady nuda" řekl náhle muž. "Jistě ale dlouho nebude" pousmála jsem se. "To teda nebude" přikývl muž. "Calin" pousmál se. "Daniela" potřásli jsme si rukama.
"Vidím, že jste na útěku"sjela jsem rukou k noži. "Já taky" řekl ihned.
"Proč?" zeptala jsem se. "Upíři…to by, jste mi nevěřila!"

    Pousmála jsem se. "Ale jo věřila, s upíry mám, své zkušenosti." "Také lovkyně?" nevěřil svým očím. Přikývla jsem. "Utíkáte proč?" "V Boskovicích už není bezpečno a vy?" Usmála jsem se. "Tykej mi"řekla jsem. "V Brně mám nepřátele. A to dost staré i přes 6000 let a víc."
   Vtom se rozrazily dveře. V nich upíři. "Jdou po tobě nebo po mě?" vykřikly jsme zároveň. Já vytáhla nůž. On kůl. Upíři se ušklíbli. Byli tři. Ani ne moc staří.
   Já a Calin jsme utíkali uličkou. Batohy na zádech a v patách upíry. "Kde jsme?" zeptala jsem se. "Už v Praze!"
"OK" vykopla jsem okno. "Co chceš dělat?" "Skočit!" vykřikla jsem a vyskočila. Calin za mnou. Upíři nikde.

   Asi 5km jsme šly pěšky. Potom jsme nastoupily do autobusu. "Jsou pryč?" Přikývla jsem. "Přepadli by nás v lese, kdyby nás pronásledovali"namítla jsem. "To jo."

   Konečně jsem dojela, kam potřebovala. "Hodně štěstí Caline!" usmál se. "Jo tak zase někdy zdar!"

   Vystoupila jsem v temné ulici. Tady nikdo nevystupoval. Pár mladých upírů se otočilo. Neznali mě. Prošla jsem kolem nich. Odtáhli se.

    U starého domu jsem se zastavila a zazvonila. Nic. Potom otevřela Mia. "Co chcete?" potom se rozzářila. "Danielo!" "Mohu, mám problém s upíry!" "Jistě."



"Jaký problém?" Malon byl rád, že jsem se vrátila. "Ale zabila jsem přes 5000 let starého upíra." Houkla jsem. Povytáhl obočí. "Sakra vždy jsem věděl, že jsi jiná." Pousmála jsem se. Alena vrazila dovnitř. "Ségra!" objala mě a já ji. Simon se také objevil. "Danielo" přikývla jsem a objala ho. "Jsem rád, že si v pořádku cítil jsem, co ti hrozí." No jo byli jsme spojeni znamením upírů. "Jsem v pořádku"

    "Jsou to ti, kteří mě málem zabili, když jsem byla malá" řekla jsem potichu. Malon zbledl, jak to u upírů jen jde."Slíbil mi, že se vrátí a zabije nás" řekl tiše. "Je čas?" zeptala se Mia. Al se otočila na matku a otce. Přikývla. "O co jde?" nechápala jsem. "Musíme se přestěhovat."
    Ještě ten večer jsme museli zmizet. "Já je zdržím, než odjedete" řekla jsem a vytáhla nůž. "No já nevím…Danielo je to nebezpečné!" Usmála jsem se. "Miluji nebezpečí!"
    Noc byla v plném proudu. Ozvala se rána. Kdosi vyrazil dveře. Otočila jsem se. Upír co stál, na prahu se ušklíbl. "Daniela?" zeptal se. "Ano a vy?" usmál se a odhalil zuby. "Dajmon." "Divné jméno" namítla jsem.

   Nůž švihl mimo. Byl příliš rychlý. Běžela jsem ke dveřím. Zastavil mě tak že mi omotal ruce kolem paží. Praštila jsem ho do kolena. Nic nepomáhalo. Pomalu a jistě jsem se začala dusit. Když už to vypadalo, že umřu kdosi, vrazil dovnitř. Nabral Dajmona a odhodil ho na zeď. Vzal mě do náruče. "Simone?" strašně rychle proběhl dveřmi.

    Položil mě na lavičku v parku. "Není ti nic?" zeptal se. "Ne… jen mě bolí hlava." Zasyčel. Věděla jsem, že se musí ovládat. "Jde po tobě Dajmon" zasyčel. "Kdo to je?" zeptala jsem se. "Nejvyšší upír v Česku." Povytáhla jsem obočí. "Sakra."

     Pomohl mi na nohy. "Najde tě všude!" naštvaně chodil sem a tam. "Co po mě chce?" zeptala jsem se. "Tebe, tvou krev? Co já vím!" křičel. "Tvá rodina se ho snaží zastavit už po generace!" Vyděšeně jsem na něho zírala. "Moje rodina?" "Lovci upírů…nejznámější lovci…"chodil sem a tam, byl nervózní. "Vždy to byli muži…kdyby nezabili tvého otce a matku tak by byl lovec tvůj bratr…ale něco se zvrtlo!" Přišla jsem k němu a něžně ho chytla. "Z čeho máš strach?" zeptala jsem se.
     Dlouho nic neříkal a to mě děsilo. "Že…že tě dostane a ty budeš jeho…ne to nedovolím!" vykřikl do tmy. "Simone!" ustoupila jsem. Simon pokýval hlavou. "Jestli tě vysaje a udělá s tebe nemrtvou tak budeš jeho…" svěsil hlavu. "Ne nebudu, mám ráda tebe!" "On se tě nebude ptát!" šeptal. "Prvně musí zabít mě!" Nechápala jsem to. "Máš v sobě moje upíří znamení!"
Trhla jsem sebou. "To nic neznamená!" Zavrtěl hlavou. "Znamená to, že jsi moje… jenom moje!"
    Šly jsme mlčky. "Omlouvám se, nechal jsem se unést" řekl Simon. "Tvoje? Jako tvoje družka?" přikývl. Polkla jsem. "To mi nikdo neřekl!" Vzpomněla jsem si, jak mě jednou napadl starší upír a syčel mi do ucha, že jestli si ho můj milí, najde a zabije ho. Potom jsem mu provrtala hruď kůlem a nezjistila, co tím myslel.

    "Ach Simone, už mi vše dává smysl!" Usmál se. Něžně mi přejel rukou po tváři. Po zádech mi přejel mráz, ale přitom jsem měla radost. "Kde jsme?" Rozhlédl se. "V poli" řekl. Zasmáli jsme se.
   Dajmon nechtěl, aby tu…Danielu měl ten upír jménem Simon. Chtěl ji on. Jen on. Je jeho!
   Já a Simon jsme konečně došli k lesu. Závan větru. Oba jsme se otočili. "Simone!" vykřikla jsem. "Danielo, utíkej!" vykřikl a otočil se proti Dajmonovi. Běžela jsem pryč. Slyšela jsem křik. Otočila jsem se k Simonovi. Ležel na zemi. Ucítila jsem bolest na hrudi. Dopadla jsem na kolena. "Simone!" ječela jsem a lapala po dechu. Zatmělo se mi před očima. Dopadla jsem do trávy.
   Kdosi mě pevně chytil za paže. Vytáhl mě na nohy. Byla jsem mimo. Přehodil mě přes rameno. Cítila jsem silného upíra. Byl to Dajmon! Simon nikde nebyl, pochopila jsem. Zabil ho, proto ta bolest.

   "Stávej!" kdosi mě plácal po tváři. Vše mě bolelo. Jako by mě převálcoval válec. "Musíš stávat, musíš to rozhýbat!" koukla jsem se na Dajmona a zavrtěla jsem hlavou. Prudce mnou trhl nahoru. "Rozhýbeme to…" řekl.

   Rozhodně jsem, sním, nechtěla chodit. Donutil mě. "Co po mě chcete?!" vykřikla jsem. "Už po generace se vaši rodinu snažím zabit!" syčel. "A teď, se mně konečně podařilo to, o co usiluji již 2000 let!" Posadil mě na postel.

   Šárka a Calin dojeli k rodině upírů, u kterých Daniela žila. " Dobrý den jsme kamarádi Daniely" řekla Šárka. "Lovci upírů přijeli jsme za ní, protože má potíže." Malon polkl. "Daniela zmizela… unesl ji jeden upír a zabil mi syna!" řekl a rozzuřeně uhodil do dveří.
   Šárka a Calin šli po ulici. "Musíme ji pomoct!" řekla Šárka. "Té už nepomůžeme" namítl Calin. "Ne…ona by mě taky nenechala v průšvihu! Nikdy!" zaječela Šárka. Calin sebou trhl. "Dobře kde začneme?"
"V baru U tří upírů."

   Polkla jsem. Seděl vedle mě. "Vezmeš si to znamení" řekl. Koukla jsem se jinam. "Nikdy!"zavrčela jsem. "Ale ano" zasmál se. Chytl mě za ruku. Vytrhla jsem se mu. "Neboj se, nebolí to."

    Bar byl nebezpečný hlavně pro dva lovce upírů. Když Calin otevřel, upíři se otočili. Šárka vešla dovnitř. "Ahoj! Tak co, kde je Dajmon?" zeptala se rovnou. "Toho jsme už dlouho neviděli!" řekl upír a napil se piva. "Nelži mi!" zaječela Šárka. Upír se na ní uraženě otočil. "Já? A lhát tobě?" ušklíbl se. "Nikdy!" zasyčel. Šárka ho uhodila. Zasyčel a stoupl si. Calin si stoupl vedle Šárky. "O ho, ho…ochránce?" smál se. "Ne další lovec!"
   Stoupla jsem si daleko od něho. Přitiskla se ke stěně. Dajmon stál na druhé straně. "Opravdu si dcera svého otce."usmál se. Cítila jsem jeho dech. Cítila jsem, jak se pohybuje. Sjela jsem na zem po stěně. Zacpala si uši a zavřela oči. Tlak v hlavě se pomalu nedal vydržet.
Snažil se, ale já se tak lehce nedám.

   Upír ječel strachy. Šárka mu držela kříž před nosem. "Prosím já nic nevím!" ječel. "Ale no tak!" křičela Šárka. Upír nelhal. "Nic nevím!" Pustila ho. "To nemá cenu" houkl Calin. Koukla se na něho. "Musíme pátrat dál!"

    Závan chladu, který mi prostupoval do páteře. Chytil mě za ruce. Vytáhl mě na nohy. "Nebraň se mi prosím" zašeptal. Tlak v hlavě se zvýšil. "Nebolí to, už jsi jedno znamení měla!" "Ne! Prosím!" chytil mě za vlasy a trhl mi hlavou dozadu. Polkla jsem. "Já byla mimo, když to Simon dělal!" "Neboj se" přejel mi zuby po krku. Bolest, kterou jsem ucítila, nebyla tak strašná. Zažila jsem už i horší, ale i tak jsem ječela.
   Šárka a Calin se otočili. "Co to tady vy dva provádíte?" ozvalo se ze tmy. Šárka se otočila. "Marie? Sáro?"

    Ze tmy se vynořily dvě upírky. Marie měla dlouhý melír a modré oči. Sára byla krátkovlasá hnědovláska s modrýma očima.
Obě byli vegetariánky, a když říkám vegetariánky tak opravdu. Živili se jenom rostlinami a někdy zvířaty.

   Pevně mě chytil, zatímco jsem se bránila jeho kousancům. Kousance byli čtyři za dalších,pět budu jeho. Pořád jsem se o něco pokoušela.

   "Dajmon"řekla Marie. "No jo tady tenhle nejsilnější a nejstarší upír v Čechách!" Sára se otočila. "Toho jsem už 1500 let neviděla!" zamračila se. "A to že jsem dost stará!" Marie přikývla. "Slyšela jsem, že se vrátil, ale nechtělo se mi to věřit." Šárka přešlápla. "Má moji kamarádku!" "To je mi líto"zašeptala Sára. "Pomůžete mi?" zeptala se Šárka. "Jistě" řekli zároveň.
    Poslední kousanec bolel jako čert. Pustil mě. "tak hotovo…"hodil mi ručník. "Utři si krev z krku." Tenkrát jsem přísahala, že ho zabiju!

    Šárka a spol. šli po cestě. Nevěděli, kam mají jít. Calin byl už strašně vystresovaný a nebylo, sním k vydržení. "Kam půjdeme?" zeptal se už po čtyřicáté páté. "Už vím!" vykřikla Marie. Všichni se na ni otočili. "Tady mám kamarádku…Elišku…je vlkodlak mohla by o něm něco vědět." Sára povytáhla obočí, ale nic nenamítala.

   Eliška otevřela dveře. "Co se děje?"zeptala se ospale.
"Můžeme k tobě? Už bude ráno a světlo" přikývla. Marie ji začala cosi vysvětlovat. Přikyvovala. Sára se schovala do tmy jako Marie. "Večer vyrazíme!" zavelela Šarka. Upírky si šly lehnout. Šárka a Calin také.

   Snažila jsem se otevřít dveře. Nešlo to. Dajmon tvrdě spal ve své rakvi. Vzala jsem něco ostrého a pomalu šla k němu. Koukla jsem se na něho.
Měl krátké vlasy a vypadal jako mrtví. Chystala jsem se mu tu ostrou věc zarazit do hrudi. Pevně mi chytl ruce. "Zabiješ mě a bude tě to bolet." Odhodil mě na postel. Vylezl z rakve. Koukl se na hodiny. "Necháš mě vyspat…"zasyčel. Chytl nůž a prořízl si ruku. Zaječela jsem, bolelo to. "Jsme propojeni, Danielo" přišel ke mně. Otočila jsem hlavu jinam. "To nezapřeš!" zavrčel. Zavřela jsem oči.

    Šárka už byla, na nohou s Eliškou připravovali plán. Calin balil věci. Sára a Marie spaly. Kdosi zazvonil. Eliška šla otevřít. "Dobrý den…Jmenuji se Veronika, jsem vědma, ve svém vidění jsem viděla, jak jdete zachraňovat nějakou dívku, chci vám pomoct!" řekla. Šárka se šla podívat. "OK" řekla. "Každá ruka se nám bude hodit!"

   Probudila jsem se. Dajmon seděl na kraji postele. "Konečně se mohu vrátit." "Kam? Kam! Nikde tě nepřijmou!" vykřikla jsem. "Byl si dlouho pryč, upíři tě berou jako mrtvého!" Zasmál se. "Mí věrní se vrátí!" chytl mě. "A moc rádi uvidí, že tě mám ve své moci slavnou lovkyni z rodu Teylorů!" Zasyčela jsem sprostou nadávku.

    Veronika jim ukázala kde dneska Dajmon bude. Šárka polkla. "Bude tam dost upírů co?" Veronika přikývla. Sára a Marie se ušklíbli. "To zvládneme!" řekla Sára.
   Hřbitov byl pustý, ale na jak dlouho?
Seděla jsem přivázaná u stromu. Dajmon chodil sem a tam. Někdy po mě šlehl pohledem, ale jinak byl klid.

   Sára a Marie šly ve, předu. Šárka si brousila nůž. Calin šel vedle Veroniky. "Takže ty si vědma?" zeptal se Veroniky. Měla slámově blonďaté vlasy zelené oči. "Ano jsem vědma" přikývla. Blížily se k hřbitovu. "A co se stane" pokrčila rameny. "To mi nebylo odhaleno."
    Kousla jsem démona do ruky. Upír zasyčel. Tohle mě nebolelo. Usoudila jsem, že mě bolí jen to, co on chce.
Táhl mě k oltáři. Rozhodně jsem se nechtěla nechat vysát! Byla jsem lovkyně proč ta slabost?

    Sára vběhla před démona. "Pust ji ty otrapo jeden!" prudce ho odhodila.
Šárka mě chytla při pádu. "Vy jste přišly?"zašeptala jsem. "Jasan nenechám tě v průšvihu!" řekla se smíchem. Marie se prala s pěti upíry. Calin si vzal čtyři. Veronika jednoho. Eliška se změnila ve vlkodlaka a trhala na cucky šestého upíra. Já a Šárka jsme začali bojovat s posledními upíry. Ti chytří utekli, dokud mohly. Dajmon zařval. "ne nevezmete mi ji…!" Otočila jsem se na něho. "Já si tě najdu!" a utekl.
   Já, Marie, Calin,Eliška, Veronika, Šárka a Sára jsme koukali na hroby. "Děkuji vám"řekla jsem. "Není zač!" řekla Sára za všechny. "Cítím z tebe znamení!" naznačila Marie. "Jo označkoval si mě" znechuceně jsem si odplivla. "Pojďte…" řekla Eliška. "Jo"řekla jsem.

   Upírky spaly. Já se bavila se Šárkou. "Jak jste mě našli?" zeptala jsem se. "To díky Veronice" ukázala na Veroniku, ta zamávala. A tak se naše sedmička stala lovci upírů.
   O 3 měsíce později.

   Šárka a Calin byli v Brně. Já, Eliška, Veronika a dvě upírky Marie a Sára jsme spolu zůstali v Praze. Já hledala
Dajmona abych se mu pomstila. Pořád jsem ho nemohla najít. S holkami jsme si založili věštírnu, která nám dost vydělávala.
   V noci náhle kdosi zazvonil. Otevřela jsem s nožem v ruce. "To je ale přivítání!" houkla Šárka. "Ahoj!" usmála jsem se. Calin se usmál. "Slyšeli jsme, že hledáš toho upíra!" řekl. Přikývla jsem. "To si nemůžeme nechat ujít!" vykřikla Šárka. Zpoza rohu vykoukla Sára. "Ahoj vy dva!" zamávala.

   Upírské podsvětí začalo pracovat. Já a spol. jsme přišli do baru U tří upírů. Upíří se otočili. "Ale ale… naše šťastná sedmička přišla!" ušklíbl se barman. "Kde je Dajmon?" zeptala jsem se.
Ukázal za nás.

   Obrátili jsme se. Dajmon byl celí v černém. Temně se usmíval. "Vítejte mí malí!"řekl plinule. Udělalo se mi mdlo. Šárka mě chytla. "Jsi v pořádku?" zeptala se. Přikývla jsem. "Zase začínám mít svou moc!" Marie si odfrkla. Sára se rozhlédla.
Upíři se začali stahovat. Calin něco zasyčel. "Sakra!" křičela Veronika.

   Dajmon přistoupil ke mně. "Jdi pryč!" praštil mě. Calin, Veronika, Sára, Šárka, Marie, Eliška bojovali se svými trýzniteli. Dajmon mě taky chytl. "Vezměte je dolů!" táhli nás do podzemí.
    Dajmon mě přitáhl jako poslední. "Co s nimi, Dajmone?" "Já nevím…budete nás poslouchat?" Sára se ušklíbla. "Nikdy!" zasyčela Eliška. Já mu flusla pod nohy.
Tvář se mu zkřivila zlostí. Uhodil mě. Šárka se zahryzla svému trýzniteli do ruky. Začal nadávat sprosté nadávky.
   Dajmonovi šlo jen o moc. Chtěl ovládat svět. Chtěl zotročit lidi. To jsme nemohli dopustit, ale teď jsme se nemohly ani hnout. Sáru museli držet dva upíři, přeš 4000 let. Marii také dva upíři. Já zápasila s Dajmonem. Veronika a Calin se taky snažily vykroutit.

    "Pokloňte se mi a nechám vás žít!" přikázal Dajmon.
Zavrtěli, jsme hlavami. Umíme být všichni paličatí. "Jak chcete, lidé"machl rukou na upíry, že nás můžou zabít. Tenkrát jsem pochopila, co musím udělat. Když nejde zabít on, musím se zabít já! Nevím,
jestli to pomůže, ale uvidí se. Vytrhla jsem se mu, chytla nůž. "Doufám, že zdechneš!" zakřičela jsem. "A to dost rychle Dajmone!" Bodla jsem se do břicha. Nevím, jak to bolelo, já nic necítila. Dopadla jsem na podlahu. Dajmon křičel. "Já se vrátím, jednou se vrátím!" potom se rozpadl v hlínu.


  Šárka mě otočila. "Danielo!" vypadala bledě. Já se zasmála. "Je mi tak nějak…zima" Sára si klekla vedle mě. "Promiň, musím to udělat!" naklonila se nade mě. Nic si nepamatuji. Jen vůni růží.
    "Sáro?" Šárka vypadala vyplašeně. "Ale no tak!" Calin stál u zdi. Sára chytla Danielinu ruku. "Odpusť mi!" zahryzla se. Chvíli byla, zakousla a potom ji pustila. Daniela nic. Sára čekala. Marie stála vedle Calina. Veronika a Eliška tajily dech. Všichni čekali.

   Otevřela jsem zbarvené oči. Cosi se semnou dělo. Nebylo mi zrovna dobře. Prohla jsem se a zaryla nehty do podlahy. Cítila jsem bolest v zubech. Špičáky se mi rýsovali v puse. Nehty mi vyrostli. Oči ztmavly. Moje barva zmizela, objevila se taková bílo-tělová. Sedla jsem si. Moje srdce ještě bylo, ale ne na moc dlouho. Když jsem uslyšela poslední ránu, lekla jsem se.
       Moje smysli se, zlepšili. Pohlédla jsem na Marii a Sáru. Byla jsem jedna z nich. Šárka, Calin, Veronika a Eliška smutně koukali. "No tak to vám děkuji" odsekla jsem. "Nebyla, jiná šance Danielo" namítla Sára. Polkla jsem. 'Jsem stvůra!' koukla jsem se na Šárku. Usmála se a nabídla mi ruku. Já ji přijala. Vytáhla mě na nohy.

   O 4 měsíce později.

   "Co nás asi čeká v dalších letech" zeptala jsem se. Já, Sára a Marie jsme odjížděli k mé rodině. "To já nevím…"řekl Calin. "Tak snad se zase uvidíme" objali jsme se a každý vyrazili vlastní cestou.




                                  
KONEC







Napadlo mě proč nenapsat příběh o svých kamarádech? Když oni jediní čtou moje malé ubohé příběhy. Ale tenhle se mi vážně povedl a hodlám ho napsat do více částí. Děkuji všem. A hlavně těm kdo tuhle knihu přečetl až dokonce! Vaše Daniela =)

Pseudonym vy víte, kdo jsem ne?



    Kniha se odehrává v Česku. Je o upírech. Je známo, že upíři neexistují že? Ale ano jen je neznáte!


     

KRIMI

14. dubna 2010 v 15:20 | Sára

KRIMI | jednorázovky

Vraždy ve Víru | ZDE | krimi | jednorázovka | krimi, fantasy, sci-fi

Vraždy ve Víru

14. dubna 2010 v 15:17 | Sára
vraždy ve Víru | jednorázovka | krimi, fantasy | psal dizlektik

   Vždy mě udivovalo, co všechno se dá udělat! Lidé se zabíjeli, vraždili a dělali si všelijaké naschvály. Moje máma a táta byli moc hodní. Koupili jsme si chalupu a já ji měla ráda, ale moje babička a děda měli moji nejoblíbenější chatu. Ve Víru.
   Je to malinká vesnička. Nahoře je Vírská přehrada a z ní se dolů dostává voda a pak přes další vodárnu až k nám do skleniček. Vždy mě fascinovala ta voda, která se hrnula z vrchu.
   Už jsem veliká. Teda velká. Vystudovala jsem pedagogickou školu a později trestně právní. Moje zaměření? Vraždy!
    Jako vždy jsem přijela do Víru na prázdniny. Skoro nikdo tam už nejezdil. Měla jsem 12 bratranců a sestřenic a 2 sestry. Babička a Děda zase dělali na zahrádce. "Ahoj!" vykřikla jsem. Babička se usmála a dala mi pusu na čelo. Děda jako vždy zkoušel sílu. Zmáčkla jsem mu ruku. Děda byl za mlada na vojně u tankistů. "Copak se tady děje nikdo se neusmívá a schovávají se?" usmála jsem se. "Našli nahoře mrtvolu!" řekla babička a už to bylo.
   Stála jsem nad mrtvolou. Policista mě sledoval. "Zjistila jste něco McKeyová?" zeptal se policista. Svlékla jsem si svetr, začínalo být horko.
Na hrudi se mi leskl veliký pavouk. To bylo zajímavé, sbírala jsem s nimi trička, ale měla jsem z nich panickou hrůzu. "Ano… je mrtvý!" odsekla jsem. "Všimli jste si, že si tady někdo hraje na upíry?" ukázala jsem na dvě tečky na jeho krku. Vytáhla jsem z kapsy švýcarský nožík. Řízla jsem mrtvolu do nohy. Žádná krev. "Sakra vysál ho brčkem?" zeptala jsem se. Policista jen zíral.
   Nikdy jsem nevěřila na temno, upíry a jiné smrady ze záhrobí. Nevěřím v to, na co se nedá sáhnout. Chytla jsem svetr. "Nemá krev!" oblékla jsem se. Bylo mi nějak chladno. Třásla jsem se. Policista to samé. "Kdy si přijedou pro mrtvolu, aby ho mohl patolog vyšetřit?" zeptala jsem se. "Patolog?" zeptal se tupě policista. "No nic tak mi potom dejte vědět!" dala jsem mu vizitku.
    V noci jsem nemohla usnout. V hlavě jsem měla pořád jeden obraz. Mrtvého muže. Posadila jsem se a bouchla do hlavy o strop. Spala jsem v chalupě, nahoře v podkroví. Bylo tam asi sedm matraček vedle sebe. Nebyla jsem moc vysoká, měla jsem 147 cm. Porucha v růstu. Vždy jsem vypadala na 12 let. To mě hezky sralo.
   "Sakra!" mnula jsem si hlavu. Mám hnědé vlasy s umělým melírem. Koukla jsem se okénkem ven. Venku svítil měsíc. Dorůstal do úplňku. Nemohla jsem usnout. Pořád mi to vrtalo hlavou.
    Vzala jsem si prášky na spaní. Když jsem se probudila, bylo 11:00. "Bože!" vylezla jsem z postele a rychle se soukala do oblečení. Na sobě jsem měla krátké kraťase a bílé tričko s tarantulí.
    Vylezla jsem ven. Svítilo sluníčko. Vtom začal zvonit mobil. "Haló? Tady McKayová!" "Tady kapitán Marten!" ozval se z mobilu hluboký mužský hlas. "máme tady vraždu a potřebujeme vás tu!" řekl. "A kde?" "U vírské přehrady…" Chvíli jsem mlčela. "OK" řekla jsem a položila mobil.
    Na kole jsem již dlouho nejela.
Naposledy když mi bylo 16 let. Dojela jsem celá zpocená nahoru. "Co tak dlouho?" usoudila jsem podle hlasu, že je to kapitán Marten. "Jistě nemám auto!" odsekla jsem. "Jsem kapitán Marten…říkejte mi Tomáš" usmál se. Oplatila jsem mu to sladkým úsměvem. "Daniela."
   Mrtvý byl ten policista, co mě včera sledoval u včerejší mrtvoly. Polkla jsem. "Co se mu stalo?" zeptala jsem se a zírala na jeho bledý mrtvý obličej.
Včera byl, ještě živí a dneska. Zavrtěla jsem hlavou. "Tak co si o tom myslíte?" zeptal se mě kapitán. "No…má tady dvě dírky po kousnutí" houkla jsem. Otočila jsem mu hlavu. Jeho oči byli takové klidné jako by ho kdosi zhypnotizoval. Polkla jsem. "Nikdo s tělem nehýbal?" zeptala jsem se. Kapitán Marten zavrtěl hlavou.
   Když jsem skončila s ohledáním, stoupla jsem si. Popošla jsem k autu a snažila se v klidu dýchat. "Asi tady máme sektu!" řekla jsem. Kapitán Marten se ušklíbl. "No to se už 50 let nestalo" povytáhl obočí. "Tak jsou originální, nebo je to moc výstřední" řekla jsem.
    Kapitán Marten se tvářil zmateně. Jistě zase si hraji na chytrou policistku. Usmála jsem se. "Omlouvám se." Ten policista není moc chytrý. "Takže tahle sekta je velice nebezpečná" otočila jsem se k lesu. Les tmavl. Jak se začala blížit noc. "To už je tolik hodin?" Na hodinkách bylo 18:30.
    Kapitán se koukl mým směrem. "Tak co?" zeptal se mě. "Jela byste semnou na večeři?" Trochu jsem se začervenala. "Co? Já?" koktala jsem. To bylo poprvé, co mě někdo někam chtěl pozvat. Kdo by se zajímal o malou policistku?
  
  
Přijeli jsme do vedlejší vesnice. Seděli jsme naproti sobě. "Tak co si dáte?" zeptal se Tomáš. "No…"rozpačitě jsem se rozhlédla. I on vypadal, že s nikým nikde nebyl. Koukla jsem se do jídelního lístku. "No třeba těstovinoví salát" "Vegetariánka?" zeptal se. "Ne…jen nemám hlad" usmála jsem se. "Omlouvám se, ale ta vražda…nedělá mi to dobře."
    Tomáš mi vyprávěl, co zjistil. Mě to, ale pořád nedávalo smysl. Jeho úsměv se mi líbil. "No a co si myslíte, vy?" zeptal se. "Sekta nebo tady řádí upír" vtipkovala jsem. Podal mi složku. "Na tohle se koukni, Dany" řekl potichu a dal mi k tomu vizitku. Zaplatil. "Potom mi zavolej" políbil mě.
   Ležela jsem nahoře zachumlaná v dece. Pouštěla si diskmena s MUSE. Za posledních 300 let tady bylo více případů, kdy byli mrtví. Vždy mladí lidé. Jména byla podobná Běla, Martina, Honza a podobně.
   Začal mi zvonit mobil. Převalila jsem se a zvedla ho. "Haló?" řekla jsem. "To si ty? Ta mladá vyšetřovatelka?"ozvalo se z telefonu. "Kdo je tam?" vyděšeně jsem se zvedla na loktech. "Jak ubohá, malá, slabá…kdo další bude na řadě, než zjistíš pravdu? Kdo zemře?"zeptal se hlas. Otřásla jsem se. Cítila jsem jeho pohled jeho dech. "Kdo jsi sakra?!!!" vykřikla jsem. "Já jsem ten, který dostane i tebe!"zavěsil. Dýchala jsem prudce a vyděšeně.
    Vyhrabala jsem číslo Tomáše. "Tady Marten" ozvalo se. "Ahoj Tomáši budeš mi věřit, když ti řeknu, že mi volal vrah?" roztřesený hlas vše dokazoval. "Ale jak by dostal tvoje číslo?" zeptal se Tomáš. "Dala jsem vizitku tomu policistovi"zašeptala jsem a prohrábla si vlasy. Hodinky ukazovali něco po desáté. "Sakra" sykl Tomáš. "Neboj se, nepůjde po tobě."
   V noci jsem měla sen. Seděla jsem pod stromem, nade mnou stál hnědovlasý muž, za ním stál Tomáš. Jeho černé vlasy byli mastné. Prosebně na mě hleděl. "Nenechávej mě tady!" volal. "Já tě tady nenechávám!" křičela jsem. Hnědovlasý muž se smál. Já a Tomáš jsme se snažili chytit za ruce.
   Probudil jsem se. Bylo 6:00 ráno. Převalila jsem se. Vedle mě ležela miska s krví. Vykřikla jsem. Seběhla schody a oblékla se.
   Babička se na mě koukala. "Jsi brzy vzhůru" řekla. "Jo. V posteli jsem měla misku s krví" řekla jsem jako by nic. "Ou." Děda nic neříkal.
   Tomáš se na mě koukl. Byl bledý.
Podala jsem mu misku. "Prosím tě, jaká je to krev?" zeptala jsem to. "Dám to na testy." houkl. "Analýzu!" řekla jsem ironicky. Zasmál se.
   Včera nikdo nezemřel. Vydala jsem se do lesa. Přemýšlela jsem. Proč zabíjí? O co mu jde? Nevěděla jsem. Tomáš vypadal bledě. Měl snad stejný sen? Zastavila jsem se u pomníku. Byl posetý krucifixy a na něm stálo. 'V nouzi největší vezmi si jeden z nich' chmátla jsem po jednom. Pomník tu stál již dlouho. Všichni lidé se mu vyhýbali. Říkali mu 'Pomník smrti'. "Jak výstižné" poznamenala jsem.
    Prošla jsem všechny místní zříceniny. Poslední jsem našla až k večeru. "To bude cesta!" houkla jsem a utíkala dolů. Bylo to z kopce. Jediné plus.
Cesta se klikatila polem potom, mířila do lesa. Jsou prázdniny! Vzpomněla jsem si na skaut. Moje děcké vzpomínky vyplouvali na povrch. Nadechla jsem se. Chtěla jsem to vrátit. Bohužel to nešlo.
     Slunce zapadalo za kopce. Lidé už takovou krásu nevidí. Usmála jsem se. Temné stíny mě už neděsili. Byla jsem dospělá. 27 let. Když jsem byla malá, říkala jsem si, že se toho snad nedožiji. A teď? Chtěla jsem vše zpátky!!!
   Na mobilu jsem neměla signál. Tma pohltila vše! Polkla jsem a vydala se lesem domů.
Bylo mi zde tak nějak divně.
   Smích se ozval v zápětí. Otočila jsem se. Tan muž ze snu stál za mnou asi 4 metry ode mě. "Opravdu nemáš strach!?" vykřikl. Měl francouzský přízvuk. "Ne nemám!" šla jsem dál a snažila jsem si ho nevšímat. Náhle stál přede mnou. Vykřikla jsem a chytla zbraň. "Je zábavné vás smrtelníky pozorovat." Řekl a jeho hlas mě zastudil v kostech.
"Ty a Tomášek" zasmál se a vyrazil mi zbraň. "Jste oba tak slabí, ale nějaké společné pouto máte" připustil muž. Odhodil mě. Dopadla jsem na zem. Vyrazil mi dech. Nebyla jsem pro něj těžká, on by snad odhodil i auto! Převalila jsem se. Pevně mě chytil za bradu. "Přes tebe jsem z něho mohl vysávat životní energii každý večer moje malá!" "Kdo sakra jsi?" zeptala jsem se. "Kdo jsem? Ty mě neznáš?" zasmál se.

  

Stál asi 2 metry ode mě. "Jmenuji se Antonín van Lagger" uklonil se. Otřela jsem si z nosu krev a sáhla po záložní zbrani. Chytil mě dřív než jsem mohla pohnout. "Ne, ne, ne" zašeptal.
   Koukala jsem mu na ústa. Počkat on je jako flek! Já ho nevidím pohybovat! Jeho zuby byli špičaté, všechny! Vytřeštila jsem na jeho zuby oči. "Mutant?" připadal jsem mu směšná. "Ne" dýchl mi do obličeje. "No fuj…" zacpala jsem si nos. Z úst mu táhlo jako z mrtvoly, která se hezky dlouho rozkládá na slunci. Zasmál se. "Dneska už jsem večeřel moje maličká."
    Chvíli jsem na něho zírala. "A co sis dal? Mrtvolu?" zavrčela jsem. "Ne… Tomáše!" pevně mě chytil a vyhodil na rameno. "Tomáše?" zeptala jsem se hystericky. "Ano … klid nebolelo ho to" zasmál se.
   Musela jsem zavřít oči, dělalo se mi mdlo. Běhal rychle jako auto. Zastavil se u jeskyně. "Vítej doma, Anno" řekl klidně. "Anno? ANNO?" Ječela jsem. "O co ti jde?" odhrnul mi vlasy z očí. "Ano, Anno tentokrát mě neodmítneš!" "Sorry, ale já nejsem Anna!" polkla jsem. "Já jsem Daniela!"
    Se smíchem se otočil. Podal mi černobílou fotku mé prababičky.
Byla mi za mlada tak podobná. Vytřeštila jsem na ni oči. "Akorát ty vlasy se k tobě nehodí, Anno!" řekl. "Ses zbláznil, člověče!" couvla jsem. Chytil mě za vlasy a přitáhl si mě. "Tohle neříkej!" zavrčel. "Nikdy si nebyla tak drzá, Aničko!" "Nejsem, Anna jsem Daniela, ty jedna kreaturo!" To ho pobavilo.
   Snažila jsem se vymyslet co dál. Rozhodně jsem nechtěla být Anna! Snažil se mi nacpat nějaké její šaty, ale s tím sem ho odpálkovala. To se mu nelíbilo. Čekala jsem, kdy budu moct něco udělat.
   Ráno jsem poznala. Věděla jsem, co musím udělat. Pomalu jsem se posouvala ke slunci. Potom jsem se odkutálela. Antonín zavrčel a chytl mě. Strčila jsem mu krucifix před nos. Zaječel a pustil mě. Blahodárné světlo! "Och díky mému podvědomí za ten krucifix!" "Neutečeš!" křičel z jeskyně Antonín.
   Doběhla jsem k domu a začala si balit. Nevšimla jsem si muže, co seděl u stolu. "Bože co zase, já už se vážně ničemu nedivím, kdo sakra jste?!"lekla jsem se. "Omlouvám se" uklonil se a políbil mi ruku. "Jmenuji se Maxmilián" zašeptal na ruce měl mosazný náramek. "OK" koukla jsem se na něho. "Co chcete?" zeptala jsem se. "Vědět kde je Antonín!" řekl tiše. "V jeskyni nahoře" řekla jsem a koukla se na něho, abych si ho prohlédla.
   Zrzavé vlasy svítili jako slunce. Modré oči vypadaly jako by hodně zažili. "Zavedete mě tam?" "Mohu vám věřit?" namítla jsem. Usmál se. "Můžeš" měla jsem z něho dobrý pocit. Přikývla jsem.
    Jeskyně byla tmavá. "Pšt" zašeptal a vtáhl mě dovnitř. Antonín chrápal na kameni. Polkla jsem a schovala se za Maxmiliána.
Max šel rychle k Antonínovi.
   Vytáhl nůž. Zableskl se ve slunci. Zarazil mu nůž do srdce. Antonín se probudil, zaječel a rozprskl se. Zírala jsem na to s otevřenou pusou.
   Maxmilián mě dopravil domů. "Tys upíra asi nikdy neviděla" řekl klidně. "Ne to tedy ne…nikdy mě ani neunesl!" usmál se. "Měla bys jít na kontrolu" řekl potichu Max. "Nic mi neprovedl!" houkla jsem. "Měla bys jít na kontrolu!" zdůraznil mi.
   Šla jsem, sním k autu. "O co tady jde?" zavrčela jsem. Usmál se a otevřel mi dveře. Sedla jsem si. Hodil mi věci dozadu. "Vezmu tě do Brna, ale prvně tě vezmu k nám." "Ale…" položil mi ruku na krk. Trhla jsem sebou. Cosi provedl. Zívla jsem. "Ty šmejde!" potom byla tma.
   "Danielo?" kdosi mi položil ruku na tvář. Vrazila jsem mu. "Au"koukla jsem se na Maxmiliána. Držel se za tvář. "Jsme na místě" koukla jsem se ven.
    Velká bílá budova. "Hm…zajímavé" houkla jsem. Vystoupili jsme. Max obešel auto. "To je centrála nadpřirozena" usmál se. "Nejste doufám jako muži v černém?" zasmála jsem se. "Ne…" dovedl mě k domu.
   "Ahoj Franku!" usmál se, Max. Prošla jsem okolo a pokývla. "Šéf je tady?"

Frank přikývl. Šli jsme nahoru po schodech.
   Jeho šéf byl vysoký černovlasý muž. "Slečna McKeyová? Jsem Sajmon" usmál se a naznačil mi, ať si sednu. Zavrtěla jsem hlavou. Posadil se a nasadil tvrdý výraz. "Tohle nesmíte nikomu říct…upíři žijí v anonymitě…jistě jsou výjimky" usmál se. "Ale to jen když se zblázní." Koukla jsem se na něho. "Vy pro nás musíte pracovat!" vykřikl najednou. "Proč?" vyděsila jsem se. "Upíři na vás zajímavě reagují!" koukl se na Maxe. Ten se usmál. Koukla jsem se na něho. "Počkat!
Upír? To mi chcete říct že…tenhle je upír?" ukázala jsem na Maxe. Max se zazubil.
   Koukala jsem mu na zuby. Byli špičaté a bílé. Koukla jsem se po Sajmonovi. Usmíval se. "Jaký vliv mám na upíry?" přešel ke mně. "Nevím prostě je lákáš…" usmál se. Odstoupila jsem od obou. "Hele nekoukejte se tak na mě!" vykřikla jsem. Oba se šibalsky zasmáli. "Prosím začni pro nás pracovat" udělal oči. Zavřela jsem oči. "OK. Ale otázka tu je… co budu dělat?" zasmála jsem se. "Budeš chránit lidi před zlými bytostmi." A bylo to! Byla jsem ve firmě.
Ochránci s.r.o

FANTASY

14. dubna 2010 v 15:07 | Sára

Fantasy | jednorázovky

Zotročeni tmou | ZDE | Upíři | jednorázovka | fantasy/sci-fi

Harry Potter | jednorázovky

Jen legendou | ZDE | Harry Potter | jednorázovka | fantasy


Das | plamen naděje



Zotročeni tmou

14. dubna 2010 v 15:04 | Sára
   --> Zotročeni tmou | jednorázovka |fantasy/scifi | psal dizlegtik


Pomalu jsem šla tmou. Náš svět už nebýval to co předtím. Upírům se podařilo nás zotročit. Já jsem jedna z posledních, co nejsou zotročeni.
Náš svět se propadl do temnoty tehdy, kdy moje babička nezvládla zastavit pána upírů v otevření brány zla. Lide ji za to, nenávidí a proklínají, ale oni neznají pravdu! Za to nemohla babička, ale její společník. Mladý kluk co se zaučoval na učitele. Zastřelil ji.

   Upíři dokázali být rychlí, ale já byla rychlejší. Také upíři si pěstovali lidi, aby měli dostatek potravy. Já přežívala na zvířatech a normálním jídle. Bohužel venku toho už moc nebylo. A tak jsem jedla tak dvakrát do týdne a pila také málo. Nesnášela jsem se za to, že nemohu pomoct lidem. Snažila jsem se, ale mé sabotáže byly čím dál víc o držku.

   Tma mi lezla do morku kostí. Potichu jsem šla k objektu. Vlasy v gumičce a temný pohled. Lidé už byli po dvě generace zavřeni, takže ani nevěděli, jaké to bylo kdysi. Utíkala jsem k plotu. Chytla jsem se ho a dostala ránu. "Au!" sykla jsem a odstoupila. "Upíři přece nepoužívají elektrický proud!" namítla jsem si. Za mnou se ozvalo zavrčení psa. Tušila jsem co to je. Když jsem se otočila, jen mě to utvrdilo.
Tříhlavý pes slintal všude kde mohl. Polkla jsem. Popošla jsem do leva pes taky. "OK pesane!" dokutálela jsem se pod ním. Pes strčil hlavu za mnou, tím se zapletl a spadl. Koukla jsem se za sebe. "Hodný pesan!" kdosi mě ze zadu napadl. Tohle byl upír. Normální člověk by po tomhle úderu ležel se zlomeninou. Zvedla jsem se od zdi. Musela jsem se jí chytat a dělala jsem, že jsem zraněná. "Co tady děláš, člověče…odkud si utekla?" otočila jsem se na něho. "Jsem z České republiky!" prudce jsem vykopla a přerazila mu nos.   Chytil mě a prohodil plotem. Vykřikla jsem. Dopadla jsem na zem a dokutálela se ke zdi.
Přišel ke mně. "Odkud si utekla?" zařval. "Já jsem venkovní tvor…já neutíkám!" rychle jsem si stoupla a začala couvat. Než jsem narazila. Vrazil mi a já dopadla na zem. "Si právě zatčena!" zasmál se a potom jsem omdlela.

   Probrala jsem se připoutaná na posteli. Och ta bolest hlavy. Otočila jsem se a zjistila, že tu nejsem sama. Jakýsi kluk cukal s pouty. "Jsi vzhůru!" vykřikl. "Co s námi udělají?" "Asi nás zabijí" řekla jsem v klidu. Připomínalo mi to vše terminátora. Protáhla jsem ruce pouty a rozvázala kluka. "Proč tu si?" zeptal se mě. "Jsem sabotér!" přikývl.
Vtom vešli dva upíří. Prudce jsem se otočila na noze a kopla ho do žaludku, druhého jsem odhodila do zdi. "Utíkej!" zaječela jsem. Přikývl, utíkali jsme chodbou a za námi upíři. "Umíš je zabíjet?" "Ne!" řekla jsem nervózně. "Sakra!" houkl.


Doběhli jsme na konec chodby. Vrazila jsem do dveří. Couvali jsme. "Asi je to…"zatahal mě za rukáv. Otočila jsem se. "Naštvaní upíři?" namítla jsem. Přikývl. S jekotem jsme utekli.

   "Co budeme dělat, co budeme dělat?!" křičel. " Hele neznám tvoje jméno!" řekla jsem. "Simon" usmál se. "Daniela" potřásli jsme si rukama. Potom jsme museli znova utíkat. "Stůjte!" upír máchal rukama než jsme do něho vrazily a povalili ho. Simona chytli, ale mě ne. Už jsem ho neviděla.

   Proč jsem se rozhodla zabít upíry?
To vám řeknu. Tedy napíšu.

   Jako vždy se máma a pár lidí rozhodlo jít protestovat proti upírům. Chytli ji a před celím davem popravily. Mě zůstala na krku malá sestřička.
Když jsem nedávala, pozor tak vyběhla ven z úkrytu a upíři ji chytli, ale oni neuměli zacházet s dětmi a omylem ji zabili! Pamatuji si její výraz…pořád se smála…i po smrti se usmívala. Od té doby ji někdy vidím a mluvím s ní, ale nejsem psychopat!

    Utekla jsem jim. Simona mi bylo líto. Pevně jsem stiskla poslední krucifix, který existoval. Upíři je nechali zničit v době mé babičky, ale ona jich pár schovala. Prudce jsem dýchala, nemohla jsem popadnout dech.

    "Danielo co se děje?" sestra zase stála vedle mě. "Zabili ho!" řekla jsem. "To je zlé!" řekla záhrobním hlasem. "Jo je!" koukla jsem se na ní. Růžové tvářičky, ale mrtvolný výraz. Děsila mě. "Co kdybys zmizela, Simono!" vyštěkla jsem. "Jsi mrtvá!" "Ale kvůli komu Danielo!" rozplynula se. Výčitky mě hlodali už dlouho a ona tomu nějak nepomáhala.
   Utíkala jsem rozbouranou ulicí v Brně. Brno bylo epicentrum upírů. Zde otevřeli bránu a vypustily zlo. Potichu jsem běžela ulicí Náměstí republiky. Tam byla škola, do které chodila babička jaká náhoda, že zrovna tam byla brána zla. Pracovalo tam moc dobrých učitelů. To mi vyprávěla maminka. Bohužel ta už do školy nechodila. Moje babička moji maminku měla docela brzo. Jestli v 15 letech. No nějak se to stalo.

    Zastavila jsem se před školou. Vše se rozplynulo a já viděla obraz školy a velmi šťastných dětí."Vidíš! Tohle naše babička zničila!" smála se Simona. "Ne ona ne!" otočila jsem se na Simonu. Obraz se rozplynul jako mlha. "Za to může ten pitomec Luke!" otočila jsem se na patě a šla rychle pryč.
   Lidé co žili, jako vyhnanci mě znali. "Daniela! Velká vnučka té co to tady celé zničila!" hostinský mě nenáviděl. Přitiskla jsem mu meč na krk. "Drž hubu ty tlusté prase!" zavrčela jsem. "Dneska tě chytily!" ozvala se Magda. Otočila jsem se na ni. "Jistě Magdo!" sedla jsem si k ní. "Co se děje?" zeptala se. "Myslím si, že začínám bláznit!" koukla jsem se na ni. "Zase si viděla sestru?" přikývla jsem. Magda byla dobrá přes duchy.
Uměla zdrhat rychleji než upíři. Usmála se. "Má tě ráda!" řekla. "Mě spíše trápí!" namítla jsem a napila se vody.

   V jednu ranu, bylo ticho a pak někdo vyrazil dveře. Otočili jsme se obě dvě na upíry. "Vypadneme!" proskočily jsme oknem. Obě jsme udělali kotoul. Já vytáhla meč. Magda držela dýku a kůl. Okolo nás bylo asi patnáct upíru.
   "Ale no tak proč vy dvě vždy kladete odpor!" zubil se na nás šéf zvláštní jednotky. "To víš je to zábava!" houkla jsem. "Odhoďte zbraně!" řekl neústupně. "Richarde! Víš, že to neuděláme!" řekla jsem potichu.

    Richard Boris se stal upírem dávno někdy v třináctém století. Byl krásný! Opravdový borec!
Měl krásné černé vlasy a oči zelené.

   Magda zavrtěla svými hnědými vlasy. "Nikdy!" Richard se olízl. "Obě jste zajímavé exempláře!"
řekl, ale já věděla, že mluví ke mně. Polkla jsem.

    Rozpoutala se bitva. Tedy spíše zatýkací procedura. Členové Richardovi jednotky byli dobří. My vlastně byla poslední zkouška. Magda zabila dva upíry. Já se prala s osmi. Zatím jsem je nezabíjela. Bude čas potom. "Co politika? Hm… to vás nenapadlo?" "Vy lidé nemáte žádné práva!" vyštěkl Richard. "Ty si byl taky člověk!" probodla jsem mladého upíra po mé levici. "Ano byl, Danielo! A zůstali mi lidské vlastnosti…ale vy jste jenom naše jídlo!" zaklela jsem. Tentokrát to schytali tři naproti mně.

   Richard byl starý hodně starý a měl moc, ale nepoužíval jí. U mě nemohl tolik. Byla jsem imunní proti jeho čárům.
Magda měla problém. Otočila jsem se. Richard šel ke mně. Zahlédla jsem ho koutkem oka. "Drž se dál! Ty … Miele!" vykřikla jsem. Zarazil se. "Já nejsem vysavač!" tvářil se pobaveně. "No a co!" chytla jsem Magdu a utíkali jsme pryč. Zastavily nás! "Bože odpusť!" vytáhla jsem krucifix. Zářil. Obrovská koule světla. Vím jistě, že jsem byla v té kouli! Ucítila jsem teplo. Ten kříž se zbláznil! Na krku jsem cítila spálené maso a kříž nikde nebyl. Dopadla jsem na zem. Konečně jsem se spamatovala a stoupla si. "Do hajzlu!" zakřičela jsem. Magda zírala na můj krk.

   Richard začal tleskat. "Krásné vystoupení!" chytil mě za rameno. Smetla jsem mu ruku z ramene a odhodila ho na zbořenou zeď kostela. "Sakra tohle mi nedělej!" šla jsem k němu a zvedla ho pár centimetrů nad zem. "Dej mi pokoj!" pustila jsem ho a utekli jsme.
   "Říkáš, že ta dívka visela nad zemí v obrovské světelné kouli?" bývali učitel mojí babičky seděl na židli. "Ano pane!" Richard nebyl vyděšený, zažil to jednou u lovkyně. Hned po proměně ji zabil. "Naše malá Daniela je lovkyně! Ale ví to?" koukl se na Richarda. Zavrtěl hlavou. "Vypište na ni odměnu! Chci ji živou!"

   Šli jsme po Provazníkové nahoru. "To je hnusné jak se ti to stalo?" "Nevím… vím, že jsem sakra vysela ve vzduchu!" řekla jsem klidně. Magda sebrala ze země papír. " Uf si slavná!" řekla, vytrhla jsem jí papír. "Tak málo? 2000 litrů krve? To mě urazilo!" zmačkala jsem papír a hodila ho pryč.

Takových úkazů bylo všude moc. Dívky co se vznášeli ve vzduchu! Ale většinou si toho nikdo nevšiml.

   Šla jsem rychle a za sebou vlekla upíra. Upír mě sledoval. "Nestačí to?" namítl. Přehodila jsem ho. "Au to bolelo!" ironie z něho sršela. Polkla jsem. Uhodil mě. Posléze použil sílu. Podcenila jsem ho. "Zůstaň stát moje maličká!" usmál se. Zavřela jsem oči a připravila se na kousnutí, ale to nepřišlo. Místo kousnutí mě kdosi udeřil do hlavy ze zadu.

   Pamatuji si pád a hádku. "Hlupáku, copak nevíš kdo to je?" "Ne nevím." Odhrnul mi vlasy ze zátylku. "Dotkneš se jí a Luke tě zabije!" Pohnula jsem se. Přimáčkl mě k zemi. "Luke? Ten by nezabil ani mouchu!" "Nesouhlasím, odpráskl mi babičku!" namítla jsem přidušeně. Potom jen tma.

   "Konečně!" radoval se Luke. "Mám oběť pro druhou bránu zla!" smál se. "Zapomeň!" řekla jsem na rovinu, když jsem ho slyšela. "Nejsi v postavení odmlouvat!" poplácal mě po tváři. Já se mu za to zahryzla do prstu. "Au ty mrcho!" praštil mě. Richard ho chytil za ruku. "Nech ji být!" zavrčel. "Ale Richardku!" zasmál se. Chytil mě za tričko. Vysela jsem asi 10 cm nad zemí. "Tohle je moje oblíbené triko!" kopla jsem ho mezi nohy. Zaskučel.

   Richard mě připoutal k židli. Koukl se mi do očí. Měl něco v plánu! Polkla jsem. Luke se skácel k zemi. "Zabij tu couru!" řval. Pousmála jsem se. Richard vzal můj meč, zavřela jsem oči. Sekl. Zaťala jsem zuby. "O co jde?" byla jsem živá. Luke nikde nebyl. "Tak to jsem chtěl udělat dlouho!" políbil mě. Trhla jsem sebou. "A tys mi dodala odvahy…znal jsem tvoji maminku" pousmál se. "Jí by se nelíbilo, že tady jsem!" vyštěkla jsem. "Jsi jako ona!" hrál si s nožem. "Ale přece tak rozdílná!" přiložil mi chladnou čepel ke krku. Polkla jsem. "Tvoje matka byla moc přelétavá." Usmíval se. "Vůbec nevíš kdo je tvůj otec, že?" polkla jsem. "Jsem to já…Danielo!" Zavrtěla jsem hlavou.


Nechtěla jsem mu věřit.
Řízl mě do ruky. "Nevěříš?" usmál se. "Tebe by nikdo nevysál! Máš upíří krev!" zazubil se. Koukala jsem se jinam. "No a co!" vyštěkla jsem.
Zamračil se. "Ach jo… tvoje výchova je zanedbaná!" pousmála jsem se.

   Simona se objevila za ním. "A jsi v loji!" posmívala se mi. "Už vypadni, Simono jinak se, neudržím!" zakřičela jsem. Richard sebou cukl. "Jsi v pohodě?"
Našla jsem v sobě odvahu a sílu. Přetrhla jsem pouta. "Ustup…teď tomu dám řád!" zasmál se.
   Vyrazila jsem s ním dveře. "Říkala jsem ti, ustup!" zavrčela jsem a rychle šla po chodbě. Upírů jsem si nevšímala. Musíme dát světu světlo.

   Nějak jsem se dostala na místo určení. Stáli jsme v kruhu kolem brány světla. Drželi jsme nad ním ruce a cosi zaříkávali.

   Brána se začala otvírat. Vytrysklo světlo! "Super!" zaradovala jsem se. Z brány vyšlo pár lidí. "To si stím neporadíte sami?" rozčilovala se moje babička. "Babi…přece…tys přece celý svět do tohohle uvrhla!" řekla jsem. "To na mě nehodíš!" křičela babička. "No jo Luke je mrtvý!" "Šikovná holka." Houkla babička. "To ne já!" namítla jsem.

   "Co jste to tady provedly?" koukali po světě. "Co jste nám nechali jako dědictví!" řekla jsem drze. "Pozor na jazyk!" šli jsme ulici. A nad námi začalo svítit světlo. "Och bože!" vřískali holky. Upíři se rozpadali. "Dlouho vyhrávat nebudete!" křičeli a stáhly se do podsvětí.

Tak končí příběh Daniely ale co jiní? Řekneme si i o nich! 

Povstalecký tábor LOPUCH

14. dubna 2010 v 14:47 | Sára
 --> Povstalecký tábor LOPUCH | jednorázovka | parodie na MUSE | psal dislegtik

  Povstalecký tábor, Lopuch 22.3.1996   13:45
Daniela stála s maminkou a tatínkem nad mapou komplexu Archaron. Zrovna se rozhodovali nad teroristickým útokem. Odkud ho povedou. Rozhodli se, že ho povedou z vrchu. Daniele byli tenkrát dva roky. Tenkrát to nechápala.

      Povstalecký tábor, lopuch 22.3.2009 12:23
O třináct let později takový útok vedla mladá dívka, bylo jí tak 16let. Měla rezavé vlasy a zelené oči. Dívenka ztratila rodiče už dávno. Smrt rodičů ji jenom utvrdila v boji proti mocnostem "Nového světa".

Nový svět vznikl před pár lety. Kdy se politika dohodla, že lidé budou rozdělení do dvou skupin. Bohatí a chudí. Lidé s tím nesouhlasili a rozdělili se na protestanty a povstalce.
Moji rodiče bojovali za starý svět, který se neřídil rozdíly.
Zrovna na počest dne kdy před 13lety zemřeli, jsem jim chtěla udělat radost atentátem. V životě jsem dělala jen plány, tohle bylo jiné.

Bojová jednotka S-W1 22.3.2009 12:30

Jack Hunton seděl vepředu vedle pilotky. Měl černé vlasy a byl vysoký. Jeho černé oči pozorovali okolí. "Za jak dlouho budeme nad táborem?" "Tak 10 minut, pane!" pilotka se usmívala a vyrovnávala let.

Hunton zašel ke své jednotce. Všichni to byli vymakaní chlapy, kteří dychtili zabíjet. "Dneska se nezabíjí…je vám to jasné?" Pomenší blonďák zaklel. "Něco ti vadí Eriku?"zeptal se Jack. "Ne… " odsekl Erik. "Máme úkol dostat povstalce do kouta a potom je nějak paralyzovat" zamračil se. "Kdokoliv zabije jediného z nich, dostane dutku!" zavrčel Jack a projel si rukou vlasy. "Ale co když se budou bránit?"namítl Erik. "Uspíš je…" zavrčel Jack. "Posléze je máme dopravit na základnu."

            Povstalecký tábor Lopuch 22.3.2009 12:35
Myslela jsem, že umřu. Rychle jsem odběhla do lesa. Zvracela jsem. Jedna z nevýhod povstalců byla, že někdy snědli něco, co jim dráždilo žaludek. Dopadla jsem na kolena. Bylo mi děsně zle. Neměla jsem, jíst ten blbí sýr.

     Povstalecký tábor Lopuch 22.3.2009 12:45
John a jeho jednotka vyskočili nad táborem. Povstalci ani neměli šanci se vzpamatovat. Polovina z nich ještě spala.
Jednotka jim odkopla zbraně. Kdo se snažil vzdorovat, tomu brutálně zlomili nějakou končetinu.

     Povstalecký tábor Lopuch 22.3.2009 12:45
Nora si šla zaběhat, byla to vysoká dívka. Měla jedno oko zelené a druhé hnědé a vlasy čokoládového nádechu. Utíkala vysokou trávou k táboru, už toho měla dost. Měla teprve 16 let, ale byla velice chytrá a vyspělá. Její koníček byl matematika a přírodní vědy.

     Povstalecký tábor Lopuch 22.3.2009 12:50
Žvýkala jsem žvýkačku. Naštěstí už mi bylo už dobře. Došla jsem ke kraji lesa a doběhla mě Nora. "Ahoj Dany!" plácla mě do ramena.
Byla jsem bledá. "Zvracela jsi?" zasyčela tiše. Přikývla jsem. "To bude už v pohodě…máš žvejku?" podala jsem jí. Vzala si dvě a začala žvýkat. "Právě mi volali, že prodali dodávku drog!" vypískla. Toho jsem se lekla. "No to je…super…" Nora vždy věřila, že vytvoříme starý svět již brzo.

    Povstalecký tábor Lopuch 22.3.2009 12:50
John si prohlížel zajatce. "Jsou to všichni?" zamračil se. "Podle všeho ano…" "Dobře…přesun!" Erik praštil jednoho zajatce. "Jdeme…" John se koukl na Erika a zavrtěl hlavou.
Jeho jednotka odcházela. John se koukl na hlavní stan. Vešel a našel pečlivě přeskládané plány.

Rozhlédla jsem se po táboře. "Kde je kdo?" zeptala se Nora. "Přestávka na oběd?" řekla jsem. "Hahaha" odsekla. "No co…" naštvala jsem se.
John vyšel ze stanu. V ruce držel papíry a cosi si pročítal. Kukl před sebe. Dvě dívky se hádaly, než si ho taky všimly. "Nesli na oběd!" vykřikla hnědovláska. "Asi ne!" konstatovala zrzka. John vytáhl vysílačku. Zrzka chytla kamen a hodila to proti němu. "Poplach!" kámen mu vysílačku vyrazil z ruky. Zaklel.

Nora se na mě koukla. "Utíkej!" vykřikla. Chytla jsem ji za ruku a táhla k lesu. "A ty taky! Nemysli si že, tě tady nechám!" zavrčela. John zajel rukou pro zbraň. Dívky zmizeli v lese.

Speciální jednotka S-W1 22.3.2009 13:00
Erik se koukal na Johna. "Polovina jednotky odlétá i se zajatci druhá polovina zůstává!" celá Johnova jednotka se skládala z mužů, bylo jich kolem 30. John přikývl. "Dobře…rozdělíme se!" zařval. "Po pěti…najděte ty děvčátka!"

     Les u povstaleckého tábora 22.3.2009 13:05
Nora utíkala vedle mě. Zakopla jsem a spadla. "Dany? Jsi v pohodě?" Cosi jsem zamumlala. Nora si ke mně klekla. Měla jsem slzy. "Tohle jsem nepředpokládala" vzlykala jsem. Nora mě objala. "Bojujeme za správnou věc" řekla potichounku. Snažila se mě uklidnit.
Vždy jsem byla strašně citlivá. Tábor byl jako moje rodina a teď byli pryč. Kde pryč? Kam je vzali? Jdou po nás? Koukla jsem se na Noru. Poslouchala okolí. Utřela jsem si slzy. "Můžeme pokračovat?" zeptala jsem se a odhodlaně si stoupla. "Jistě!"




Les u povstaleckého tábora 22.3.2009 13:10
John šel po cestě a prohlížel si plány. Potom narazil na sešit, když ho otevřel, uviděl, užasne kresby. Ta dívka měla talent škoda, že byla u povstalců. Koukl se na hodinky, čas se nevlekl.

   Les u povstaleckého tábora 22.3.2009 13:30
Sedla jsem si na zadek. Nora si sedla vedle mě. "To je děsivé…" zašeptala Nora. "Jo to je…měli jsme v táboře špiona!" odplivla jsem si na zem. Nora vzdychla.

   Les u povstaleckého tábora 22.3.2009
13:44
Seděli jsme tam opřené o strom, když vtom se ozvala píseň od MUSE - Muscle Museum. Nora sebou cukla. "MUSE?" vypnula jsem to. "Jo…oblíbená bývala skupina" řekla jsem potichu. 14:45 byl čas, kdy rodiče odjeli a už se nevrátili.


John sebou trhl při písničce od MUSE. Znal je, oni protestovali proti novému světu a při přestřelce v ulicích New Yorku zahynuli vlastně ne. Bylo hlášeno, že v Las Vegas chystají útok na "Nový svět". Rozhlédl se, odkud to vycházelo.

Zatajila jsem dech. "Noro…" šprtla jsem do ní a ona se koukla na muže, který mířil k nám. Nora zavrčela nějakou nadávku. "Vím, že jste tady holčičky…" zařval. Koukli jsme se po sobě. "Holčička?" vyprskla Nora. "Vypadám jako holčička?" Zavrtěla jsem hlavou. Nora popolezla vpřed. "Noro…prosím…nenech se vyprovokovat!" kňučela jsem. Nora byla vždy výbušná, nejhorší to bylo, když MUSE málem zemřela. Chtěla jít zabít celou Ameriku. Rozmluvili jsme ji to.
John došel ke křoví. Obě dívky se z něho vykutáleli. John se rozběhl k zrzce. Vypadala slabě. Hnědovláska ho uhodila do břicha. Uskočil. Potom se hnědovláska rozhodla jit proti jeho jednotce 4 mužů. Zrzka se otočila na něho. Měla rozšířené zorničky. John se spokojeně usmál, alespoň jedna má strach.

Rozhodně jsem se vyděsila, když Nora šla proti 4 chlapům. Otočila jsem se na černovlasého muže. Chvíli jsem na něho zděšeně koukala ale, když vystartoval, chytla jsem mu ruku a přehodila ho přes rameno. Na pár sekund jsem mu, vyrazila dech.
John dopadl na zem. Zaskučel a rychle vstal. Dívka byla malá, nemohla mít ani 150 cm. Ušklíbl se. "Chceš si hrát? Dobře budeme si hrát!" šeptal.

Erik narazil do stromu. Otočil se a zaskuhral. Hnědovláska měla ruce v pěst. "Ha srabe!" řekla. Erik si ji prohlídl. Už tušil, kde měla zranitelný bod. Usmál se. Dívka se zamračila. Ostatní z jednotky byli mimo. Erik se rozhodl v jedné sekundě. Skočil k zmetené hnědovlásce a podrazil jí nohy. Pevně ji přitiskl k zemi a vytáhl zbraň. "Zůstaň ležet, čubko" zařval ne ni. "Já mám jméno, ty idiote!" zařvala dívka.


Nora nevěděla, co chce muž udělat. V jedné chvíli stála na nohou a v druhé ležela na zádech a na sobě měla 80 kilového chlapa. Chvíli se snažila něco vymyslet, ale pak ucítila u nosu hlaveň pistole.

John chytl zrzku kolem pasu. Kopala ho a škrábala. Johnovy to bylo jedno, znal takové holky. "Jakpak se jmenuješ?" zašeptal ji do ucha. Zavrtěla hlavou. Její kamarádka řvala na Erika hnusné nadávky. "Já mám jméno, ty idiote!" řvala na Erika. "Jaképak? Terminátor?" "Ne…Nora!" John zašeptal zrzce do ucha. "A ty…kotě?" "Dany." "Já jsem Jack…" potom jsem propadla do temnoty.
Donesli obě dvě zajatkyně do vrtulníku, který se pro ně vrátil. Obě dvě byli, uspány léky. John seděl u Dany. V ruce držel její sešit. Prohlížel si její obrázky. Mladé a drzé byli obě dvě. "Nora a Dany…"šeptal tiše pro sebe.

Přísné zákony o povstalcích říkali, že musí být pořád připoutaní a to kdekoliv. Dany ani Nora se celou cestu neprobrali. John se ani nestrachoval, jestli nejsou mrtvé. Erik jim tep kontroloval. Koukl se na svoji jednotku. Většina mužů spala. Erik ho pozoroval. "Co bude teď?" zeptal se Johna. Jen pokrčil rameny. "Výslechy? Mučení? Jen doufám, že to nedají nám…"zašklebil se. "Nesnáším mučení lidí!" řekl nakonec Jack.

    Objekt Amalon, vězeňské centrum pro povstalce 22.3.2009 16:30
Vrtulník přistál v New Yorku. Doktoři doběhli k němu. "Jak vidím, vaše jednotka s nimi neměla žádný problém, že?" zeptal se doktor, který Noru a Dany převzal. "Jistě jen jsme asi 30 minut honili dvě holky ve věku 16 let" odsekl John.

Probrala jsem se sama v pokoji. Tedy jestli se tomu pokoj dal říct. Postel, stůl, židle, deka, polštář. 'Můj majetek?' ozvalo se mi v hlavě. Ani jsem nevěděla jaký je čas. Rozhlédla jsem se a zababušila se do deky. Strach byl veliký, ale zase jsem to brala z jiné stránky, budu to mít rychle za sebou.

Nora se svalila z postele. Ihned si stoupla a dezorientovaně se rozhlížela. Věděla kde je. "Dany?" rozhlédla se. 'Ty vole! Ta holka to tady psychicky nevydrží!' řekla si a přišla ke dveřím, zaposlouchala se.


    Povstalecké centrum, Las Vegas 22.3.2009 16:56
Dom, Matt a Chris stáli u stolu a přehrabovali se v plánech. Zrovna dostali zprávu o dalším vyhlazeném táboře. Zrovna v tom byly dvě dívky. Dany a Nora. U obou znali rodiče a dali jim slib, že je chrání. Matt zrovna připravoval plán. Už to bylo pár měsíců co naposledy hráli.


    Objekt Amalon, vězeňské centrum pro povstalce 22.3.2009
17:00
Dany se snažila otevřít. Rozhodla se nefňukat. Rozhodla se vzdorovat nepříteli. To samé dělala i Nora o dvoje dveře dál.

    Objekt Amalon, kancelář Mirka Silla 22.3.2009 17:08
John seděl naproti Sillovi. Ten pokuřoval doutník. Nikdo nevěděl, jak se k tomuto místu dostal. Někdo tvrdil, že úplatky jiný zase, že přes otce. Byl to velice mladý muž, který se snažil obstát v krutém světě. "Budete vyslýchat ty dívky … že prý jste si na ně již zvykli" říkal zrovna. "Nebojte se použít trochu síly…potřebujeme vědět, kde jsou ostatní povstalci!" upil čaje. "Rozdělte si je, jak chcete!"machl rukou a naznačil, aby šli.

      Objekt Amalon, vězeňské centrum u Dany 22.3.2009 17:20
Když John vešel, ihned věděl, že tady nepomůže nějaké 'Prosím tě řekni mi, kde jsou ostatní, nechci ti ublížit' zamračil se. Dany seděla na stole a vypadala, že medituje. John si odkašlal. "Zdravím…sedni si na židli!" řekl. Dany seskočila a sedla si. "Co po mě chcete?" zavrčela. John si sedl.

Pozorovala jsem muže. 'Bude na mě zlý? Nebude?' polkla jsem a seskočila a sedla si za stůl. Posadil se naproti mně. "Jsem John a ty si Dany…narovinu ti řeknu, že mně nevadí, že je ti jen 16 let už jsem vyslýchal i mladší děti…co víš o dalších povstalcích?" zeptal se mě narovinu. "Nevím…"lhala jsem jako by to věděl. "Jistě…" chytl mi prst a zmáčkl. Koukala jsem se na něho.

     Objekt Amalon, vězeňské centrum u Nory 22.3.2009 17:20
Nora zůstala za dveřmi, a když se otevřeli, flákla Erika do hlavy. Ten ji odhodil na zeď. Oba dva se váleli na zemi. Nora skuhrala cosi o žaludku a Erik cosi o hlavě. "Začneme výslechem!" postavil ji a potom donutil Noru couvat, až dopadla na tvrdou postel. "Kde jsou ostatní povstalci a kdo je vede?" "Nepovím!" zavrčela potichu Nora. Erik neměl náladu. "OK. Jak chceš!" vrazil jí.

      Objekt Amalon, vězeňské centrum u Dany 22.3.2009 17:30
Mladá dívka se zakousla do Johnovy ruky. Zasyčel a snažil se ji setřást. Nakonec ho pustila a rychle uskočila na postel. Stala na ní a čekala, co John udělá. Začal se smát.
"Myslíš si, že někam utečeš?" Zbledla jsem.

      Povstalci u objektu Amalon, 22.3.2009
17:45
Dom, Matt a Chris stáli před objektem. Chris přešlapoval. Matt vymýšlel plán. "Dobře kluci, dostaneme se tam přes zeď!" houkl a přeskočil zeď.
Chris a Dom se na sebe koukli. Ozval se štěkot psů. "Asi by, jsme mu měli pomoct!" namítl Dom. Chris přikývl. Oba dva skočili za zeď a rozhlédli se. Matt drbal pesany za uchem. "Co je?" koukl se na oba kluky.


    Objekt Amalon, vězeňské centrum u Nory 22.3.2009 18:00
Bylo to nerozhodně. Chvíli to schytávala Nora a chvíli Erik. Koukla se na Erika. Zrovna narazil do stěny a skuhral. "A máš to!" řekla hrdě. Erik se nehodlal vzdát. Vstal a šel k Noře. Chytl jí prst a křupl. Nora mu ho vytrhla a první reakce byla dát si ho do pusy. 'Au!!!'


Objekt Amalon, vězeňské centrum u Dany 22.3.2009 18:00
Ve stejnou dobu John a Dany zápasili u dveří. Já prohrávala. Chytl mě pod krkem a dotáhl ke stěně. "Tak kde jsou ostatní tábory? A kdo je vede?" zeptal se mě. "Neřeknu!" odsekla jsem. Vzdychl. "Nechci ti ubližovat…tak mi pomoz!" zavrtěla jsem hlavou.

      Povstalci za objektem Amalon. 22.3.2009 18:12
Matt se rozhlížel, jestli je někdo nezpozoroval. Dom skládal cihly nad sebe. Byly špatně uspořádané. Chris náhle řekl: "Můžeme jít je volný vzduch…" dom se lekl a upustil cihlu na Mattovu nohu. Ten zaklel. "Dobře…jdeme!"

Když vlezli do objektu a rozhlédli se. Ihned věděli, že to bude těžké hledání. Uspávací šipkou zlikvidovali dva hlídače a jednoho civilistu. Dom hledal v knize příjezdu. "Tady!" vykřikl a ukázal na dvě jména.

Matt vykopl dveře a vrazil do místnosti s Norou. Blonďák se nestačil otočit. Matt ho zlikvidoval šipkou. "Noro!" "Strýčku Matte!" objala ho. "Dany bude hned tady…snad…" zašeptal a držel ji.
Chris a Dom vyrazili dveře. John se na ně otočil. "Hele!" trefili ho do krku uspávací šipkou. John se sesunul. "Ha… Strýčku Dome! Strýčku Chrisi!" oba jsem objala. "Musíme jít!" rychle jsme šli chodbou.
Matt a Nora na nás čekali u rohu. "Tak a teď vypadneme!" utíkali jsme rychle k východu. Naštěstí tam nikdo nebyl.

Přelezli jsme plot. "Tak … jsem moc rad, že jste v pořádku…" Nora úplně zapomněla na svůj zlomený prst. Matt ji ho obvázal. "Jdeme!"

Dodatek:
MUSE a jejich skupina povstalců, 3.7.2009 ovládla vládu a donutila je zase ke starému světu. John našel Dany a mají spolu 3 děti. Erik spáchal sebevraždu. Nora si vzala Michaela a mají spolu první dítě. MUSE zase začalo vystupovat. Svět byl zase ten správný.

PARODIE

14. dubna 2010 v 14:41 | Sára

Parodie | jednorázovky

Povstalecký tábor LOPUCH | ZDE | MUSE | jednorázovka | parodie

Dívka z galaxie Pegas

14. dubna 2010 v 14:36 | Sára
--> Dívka z galaxie Pegas | jednorázovka | sci-fi/drama | psal dizlektik


Kdysi dávno v jedné předaleké galaxii žila dívka a ta dívka byla vědec. Milovala vědu a dobrodružství. A ta dívka se jmenovala Amalon.
Amalon přemýšlela. Jak to, že to nefunguje? Stála před kruhem z Nakadahu. Něco tomu chybělo. Amalon byla mladý antik, který se zabýval Hvězdnou bránou. Už jako její otec a jeho otec. Nesnášela, když za ni chodil a opravoval ji. Amalon zaklela. Už to skoro měla! Plácla se do hlavy. Nechala kruh kruhem a rychle utíkala k jumeru.
Planeta byla tichá a klidná. (Amalon žila v době kdy wraithové nebyli). Sestavila stejnou věc. Posléze se vydala zpátky. Když zadávala adresu cosi ji říkalo, že je to objev! PRÁSK! Byli to první dvě brány, které existovali.

O 10 000 let později.

Slavná SGA se dostala na Atlantidu. Nevím jak dlouho po probuzení Atlantidy jsem spala, ale vím že to bylo docela dost. Vypadla jsem z kriokomory a rozplácla se na zemi. Všechno mě bolelo. "Au!"vzlykla jsem. Atlantis mě probudila. Sedla jsem si. "Proč?" chtěla jsem být zmražená dalšách 5000 let! To byla bolest.

Stoupla jsem si. Malátně se rozhlédla. "Moje laboratoř!" byla rozházena jako po výbuchu. "Och ne!" začala jsem hledat, co přežilo. Nic jsem nenašla. Když jsem konečně koukla ven uviděla jsem slunce. "Alespoň to!" zasyčela jsem. Uviděla jsem svůj odraz ve skle. To nemohu byt já!

Ani nevím jak dlouho jsem civěla do skla. Možná i hodinu! Vyrostla jsem a zestárla. Ale, ne o tolik! Vzdychla jsem. Celá mé děctví bylo v trapu. Otočila jsem se a vyšla na chodbu. Všude to bylo jak po povodni. 'Něco tady ruplo?'říkala jsem si. Byla jsem vědec ne voják.

Došla jsem do části kde byly kdysi laboratoře. "Koukám, že ani vy, jste nepřežili!" sykla jsem. Koukala na dózy, misky atd. Špatný pocit. Kdo mohl tohle město probudit.? Jaký je rok? V hlavě se mi nořily otázky. Na otázky potřebuji odpověď!

Šla jsem po chodbě k obytným částím. 'Bože…'přeskočila jsem kaluž vody. Všude bylo mokro. 'Aha bouře!' usmála jsem se. 'Dobře jim tak!' řekla jsem si a škodolibě se ušklíbla. Na chodbě nikdo nebyl. Koukala jsem se všude možně. Potom jsem, uslyšela hlasy. Vycházeli z tělocvičny.
"Vy jste cvičil" smála se žena. "Jde to tak poznat?!" houkl muž. Potichu jsem docupitala ke dveřím. 'Antici?' nebyli to antici. Byl to vysoký muž s ženou, co měla na sobě Athosianské oblečení. Zůstala jsem zírat. Nevšimli si mě. To bylo dobře. Že bych se konečně taky povznesla? Ne.

Teyla zůstala stát. Koukala na dívku v antiských šatech jak odchází. "Počkej tady, Johne!" řekla a zmizela ve dveřích. Zastavila dívku. "Ahoj já jsem Teyla" usmála se na ni. Dívka váhala, ale nakonec ji, ruku stiskla. "Amalon" řekla potichu. "Já vím … omlouvám, se hned vypadnu…jen co se porozhlédnu po své laboratoři" řekla zvláštně. Otočila se a šla. Teyla stála jako opařená. Kdyť antici nesmí dělat takové věci nebo jo?

John našel Teylu na chodbě. "Teylo? Je ti něco?" ihned se k ní přiřítil. "Není Johne!" řekla klidným hlasem. "Jen jsem potkala antika" zašeptala.
Prohledávala jsem supliky. Přece to tady musí být? Všechny mé vynálezy! Všechno co jsem kdy vyrobila! Sedla jsem si ke zdi. 'Moje celoživotní práce je pryč!' ječelo mi v hlavě. 'Moje spisy na vylepšení brány!' koukla jsem se na šuplíky.

John prohledával laboratoře. "Říkala laboratoř?" Teyla přikývla. "Ale jakou?" došli na konec. "Běž si, odpočinou, Teylo" řekl starostlivě Sheppard. Přikývla. Když odešla, pokračoval v pátrání. 'Jak jsem mohla nechat tak důležité věci tady!' měla jsem položenou hlavu na kolenech.

John vrazil do posledních dveří. "Ahoj mohu?" zeptal se dívky na zemi. Ztuhla a koukala na něho. "Jistě" řekla. Sheppard si sedl vedle ní. "Takže ty si antik?" zeptal se. "Ano i ne… zůstala jsem tady… v naději že se někdo vrátí!" řekla jsem a koukla na muže. "Když jsem se vrátila sem, zjistila jsem, že má celoživotní práce je fuč!" koukala na šuplík. "To se nějak vyřeší"natáhl ke mně ruku. "Dobře budu ti věřit, ale jen tobě" vytáhl mě na nohy.

Mlčky jsme šli. Potom promluvil. "Jaké papíry se ti ztratili?" zeptal se. "O hvězdné bráně" řekla jsem klidně. "Rodney něco takového měl" řekl. "Měl?" zastavila jsem se. "Jak měl? Má ne?" koukal na mě. "U Rodneye nikdo neví" sykl potichu Sheppard. "Tobě na tom vážně tolik záleží?" zeptal se. "Jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se. Velké dilema. "No….Amalon" řekla jsem potichu. "Neznám" usmál se.

Rodney hledal spisy. "Em…asi sem je vyhodil" řekl potichu. Zírala jsem na něho. "Co že si udělal?" vykřikla jsem. "Vyhodil je…byly v bleděmodrých deskách?" zeptal se. Přikývla jsem. "No tak ty jsem vyhodil" řekl. Prudce jsem po něm skočila. Sheppard mě včas chytil. "Pust mě na něj!"ječela jsem.
Sheppard mě pevně držel. "Věř mi, rád bych, ale pak bych měl papírování!" řekl. Rodney se za stolem na něho zašklebil. "Co máš nejraději?" ječela jsem. "Nic…" lhal Rodney. "Však ja si to najdu a potom si mě nepřej!" nehodlala jsem se uklidnit. (pozn.: Amalon ty spisiy,poznámky,údaje atd. opravdu dělala celí život!)

Beckett vytahl sedativa. "Čas se uklidnit slečinko" cosi mi píchl ani jsem si toho nevšimla. Měla jsem pocit jako kdybych vylezla z kriokomory. A potom už jen tmu!

Probrala jsem se na posteli. Bolela mě hlava, rozhlédla jsem se. Weirová zírala na dívku. "Takže… ty jsi Amalon…a dál?" Zavrtěla jsem hlavou. "Nevíš nebo neřekneš?" "Neřeknu… zradily jste mě!" otočila jsem se jinam. "Nemůžeme tady nechat pobíhat cizího člověka" namítla Weirová. Odfrkla jsem si. "Já se tady narodila… tohle je můj domov" zdůraznila jsem můj. Weirová se ušklíbla. "Kolik ti vlastně je?"Cukla jsem sebou. "9 … mi bylo, když jsem se dostala do kriokomory…" "To je divné viděla jsem antika, který se tam dostal v 45 a když vylezl, bylo mu 85" řekla a cosi si zapsala. "Nevím čím to je" otočila jsem se na ni. "Jaký je rok?" zeptala jsem se.Weirová povytáhla obočí. "2009" přikývla jsem. "Děkuji" potom jsem už mlčela.

Weirova si sedla za svůj stůl. "To je zvláštní… přece by byla starší ne?" Beckett přikývl. "Nechápu to stejně jako vy!" Weirová zírala na poznámky. "Leda že by nám lhala a do kriospánku šla až později." Beckett přikývl. "Musím souhlasit… asi jen na 3-5000 let" pokýval hlavou. "Nebo tu je něco co nechápeme."

Koukala jsem se na Weirovou. "Jsem Antik!" docela jsem se naštvala. "Jistě, ale to bys nebyla tak mladá!" Otevřela jsem pusu v protestu. Docvaklo mi to. "Máte pravdu!" Vzpomněla jsem si." Byla jsem povznesená… ale proč jsem tady?" povytáhla obočí. "Možná ses o něco snažila o něco nezákonného" Snažila jsem se vzpomenout. 'Možná…'povytáhla sem obočí. "Ano…lide…pokrok!" vykřikla jsem, až jeden z doktorů co byl, od nás asi 4 metry upustil zkumavku s krví. "Hups…" sykla jsem. "Co s pokrokem?" naléhala Weirová. "Říkala jsem, že by se lidé měli více učit…"pokývala jsem hlavou. "Našla jsem si pár učňů a učila je všemu, co teď umíte, ale starší na to přišly!" zamračila jsem se. "Dostala jsem trest přežívat na Atlantis dokud, nepřijde, někdo Atlantis probudí k životu!" usmála jsem se nad svým úspěchem.
Weirová si vše nahrála. Znova procházela nahrávku. Dívka nelhala, tím si byla jistá. Sheppard pozoroval Weirovou. "Tak ji alespoň odpoutejte!" Weirová zavrtěla hlavou. "Ne pořád jí nevěřím!!!"

"Já vám nelžu!" syčela jsem. "No tak dobře…"řekla Weirová. "Tys nám zaručila pokrok?" přikývla jsem."Ano beze mě byste byly pořád ve středověku." Pousmála jsem se. Weirová přikývla. "Dobře… pustím tě" řekla Weirová. "Ale nesmíš opustit pokoj" přikývla jsem.

Pokoj jsem si prohlížela hodně dlouho, přičemž jsem si nevšimla, že se zamnou, objevil Shapperd. "Tak tě pustila"zeptal se. Já nadskočila a otočila se. "Jenom na pokoji" sklesle jsem si sedla. "Neboj, ona nevěří každému!!" usmál se Shapperd. "Hm…"odbyla jsem ho. "Neboj se, někdy se stavím" usmál se.
Dny plynuly a já si začínala uvědomovat, co mám za úkol. Musím chránit SGA. Teda jen ten tým co chodil s, Sheppardem. Musím se s nimi dostat na další misi!
Šla jsem rychle. Tohle zařízení mě dokázalo zneviditelnit jen na 1 hodinu. Sheppard a jeho tým prošel. Šla jsem za nimi. Můj úkol byl skoro u konce. Ještě poslední věc.

Sheppard se otočil a zíral na oblohu. Wraithské stíhačky létaly sem a tam. "Jak nás sakra našli?" křičel. "Rodney!!!" Jeden světelný paprsek letěl proti němu. Odhodila jsem Rodneye pryč a sama spadla do pasti.


Tenhle příběh je věnovaní všem Antikům, kteří nám pomáhali nebo pomáhají. A také Amalon která se obětoval, kvůli věci za kterou věřila!

Pozn. autora:(Amalon byla zmrazená 5000 let kvůli své neopatrnosti ještě před tím než ji poslali na Atlantidu, viděla budoucnost a rozhodla se pomoct SGA)

Rok 1999

14. dubna 2010 v 14:29 | Sára
--> Rok 1999 | jednorázovka | sci-fi/drama | psal dizletik

Dívka utíkala. Měla zrychlený pulz a cítila, jak ji auto dohání. Vyděšeně se otočila. I když běžela po chodníku tak jim to bylo jedno. Auto muselo uhnout kvůli sloupu. Dívka utíkala velice rychle, ale už jí docházeli sily.

Proč ji honili?
Tahle ta dívka před pár dny kdesi mluvila o StarGate. To nemohlo SGC dovolit. Bohužel to nějak zjistila a utekla dřív, než ji mohli v tichosti chytit.
O'neill seděl u stolu. Nedostal už přes hodinu zprávu. Poklepával tužkou do stolu. Samantha Carterová ho pozorovala. "Ale no tak Jacku…" koukla se na něho. "Jo jsem klidný … je to jenom děcko!"

Tohle to děcko, ale bylo jiné. Bylo něčím zvláštní. Otočila se na muže. Ušklíbla se. Stáli na silnici, která měla na boku sráz. "Zůstaň stát!" mířil na ni zbraní. Zasmála se a skočila.
Tělo dívky se nikdy nenašlo. Případ uzavřeli jako sebevraždu.

Rok 2005

Tenkrát jsem se chytla spadlého svodidla, co bylo na boku. Je to 6 let starý případ, ale já vůbec nezestárla. Proč, ptáte se. Já vám to řeknu asi takhle. Byla jsem 12let pokusným králíkem bohyně Nyrti. Při převozu na její planetu jsem zabila stráže a přistála zde. Od roku 1960 žiju normální život. Teda až na to, že pořád vypadám jako šestnáctiletá holka.
Právě v tuto dobu se rozhodla Nyrti, že mě dostane zpátky. Řekla Tau'riům, že jestli mě nepřivedou, zaútočí na planetu zemi. Zuřila, když ji řekli, že jsem zemřela. Dokážu víc věcí. Byla jsem její první pokus, co zůstal žít.


Stála jsem v hospodě a pila sodovku. Byla jsem pod horou, kde byla StarGate cítila jsem ji. Volala mne. Pár vojáků vešlo dovnitř. Smáli se a já jednoho poznala. "Zůstaň stát!" vybavila se mi vzpomínka. Naval vzteku. Cítila jsem, jak moje ruka rozdrtila lahev. Koukla jsem na ni.
Střepy mi trčeli z ruky, ale já to necítila. Teď jsem měla vztek na svět.

Mohla jsem konečně žít! Mohla jsem si užívat života. A oni…oni mi ho zničili! Náhle jako z čistého nebe mě vztek opustil. Začala jsem si vytahovat střepy z ruky. Muž se otočil, střetli jsme se pohledy. Zalapal po dechu. Věděla jsem, co se chystá udělat. Chytla jsem nuž, ale muž byl rychlejší. "Tentokrát zůstaň stát"ohledla jsem se k východu. Střelil mi pod nohu. Nadskočila jsem. "Zůstaň na místě!" Řval.

Těžce jsem dopadla na podlahu a vytáhla si uspávací šipku z ramene. "Ech…" zatemnilo se mi před očima. "Už neuteče!" Jsou si až moc jistí!

Komplex SGC

Konečně jsem se probrala. Doktorka kohosi peskovala, že mi dal koňskou dávku. Kdybych chtěla, dokázala bych je zabít pouhou myšlenkou, ale to neudělám.
"To je divné…" doktorka se na něho koukla, pak stočila pohled na mě. "Podle záznamů by už měla byt starší!" ušklíbla jsem se. "Ale není"ozval se odněkud hlas. Nyrti z ní vypiplala něco mezi člověkem a mutantem!" uraženě jsem se koukla za hlasem. 'Šolva…!' proběhlo mi hlavou, ale vytřásla jsem to. "Ale co sní?" zeptal se voják. "No co…" otočili se na mě, ale já tam už dávno nebyla.

Šla jsem chodbou. Dokázala jsem odradit lidi, aby šli stejně jako já. Došla jsem k bráně. Rozhodně jsem se nechtěla už nechat chytit!
Nikdy raději zemřu než byt znovu na pokusech. "Stůj nenuť mě střílet!" řval muž. Zasmála jsem se. "Střílej…dělej!" zařvala jsem na něho a rozběhla jsem se proti němu. Muž neměl na vybranou. Vystřelil. Byla jsem spokojená. Chvíli jsem pozorovala krev, která mi tekla po rukách, pak jsem pohledla na muže. "Děkuji…" zachrchlala jsem a svalila se na zem. Měla jsem dobrý pocit. Cítila jsem teplo a bezpečí. Potom jsem zavřela oči.

'Proč to všechno? Proč lidé na sebe musí být hnusní?' poslední myšlenka byla. 'Nechci se vrátit k Nyrti!'

Dodatek:
Zajímalo by vás, co se s mladou dívkou stalo? Nechtěli ji vrátit Nyrti ta si myslela, že je mrtvá. Dívka to, ale nevěděla. Co se dá dělat. Jak říkám někdy je smrt vysvobození., hlavní je že nespáchala sebevraždu!      
    

Johnův konec

14. dubna 2010 v 14:21 | Sára
--> Johnův konec | jednorázovka | napsal dizlektik

Naše loď letěla už asi 12 hodin vesmírem. Kapitán seděl u jídelního stolu. Já sledovala naši posádku. "Brzy budeme nad Atlantidou…" houkl náš velitel. Přikývla jsem a řekla: "Jistě pane." "To je dobře…" řekl kapitán a vstal. "Teď všichni do práce! Teylorová informujte Atlantidu o tom, že budeme přesouvat lidi na její povrch, ať nám je ne zabijí!" trochu zavtipkoval. Zasalutovala jsem a rychle se vydala na hlavní palubu. Zmačkla jsem čudlík.

"Atlantido tady Armeem" řekla jsem místo odpovědi se ozvalo šumění. Zamračila jsem se. "Pane Atlantida neodpovídá" řekla jsem do vysílačky v uchu, kapitán mi ihned odpověděl. " Opakujte spojení, dokud neodpoví!"

John Sheppard seděl v jumperu, který letěl docela nízko nad zemskou atmosférou. Měl za úkol vypustit atomovou bombu, která by vyslala dost velký EM impulz, který by zničil nanoboty, kteří zabíjeli lidi na Atlantidě. Tentokrát to bylo trochu jiné, protože tyto nanoboty někdo přinesl z jiné planety. Celá Atlantida se modlila, aby zase EM impulz vyšel.  
"Hotovo!" řekl do vysílačky, když vyhodil atomovou bombu ze zadního prostoru Jumperu. Potom se John rychle otočil od výbuchu a letěl pryč. "Za 25 vteřin to vybuchne!" řekl do vysílačky a koukl se na hodinky. "20…15…10…5…4…3…2…1… teď!" John skončil odpočítání a za jumperem se objevil záblesk, poté to s ním malinko zaházelo, ale naštěstí byl už dost daleko.

Prudký náraz s naší lodí smýkl. "Teylorová co se děje?!"řval na mě kapitán. "Nevím, pane!" řekla jsem po pravdě. "Myslím si, že v naší blízkosti něco vybuchlo!" kousla jsem se do rtu a sedla si k řízení. "Hlaste škody!" velitel se otočil na pobíhající vojáky. "Hyper pohon je úplně v trapu, pane!" zakřičel jeden z mladých nováčků. "Spíš bych řekla, že motory jsou v trapu!" ozvala jsem se. "Jak to, že nás takhle poškodil jeden výbuch?" velitel lodí mě propichoval očima. "Asi někdo zapomněl zapnout štíty…" řekla jsem tiše. "A kdo?" řval velitel. "To už je jedno pane…řítíme se do moře, takže se něčeho chyťte!" Znovu jsem se snažila navázat kontakt s Atlantidou. "Mej dey!" brala jsem to s chladnou hlavou. "
Sheppard nechal jumper aby sám přistál měl vlastní navádění. Vystoupil v hangáru a ihned se vydal hledat Weirovou.

"Takco?" zeptal se když ji našel. "Atlantida zese všechny pouští." Oddychla si. Zamračila se a šla k oknu. "Koukejte!" vykřikl Zelenka. Venku zrovna velká světelná koule dopadla do vody. "Co to bylo?" zasyčel Shepp. 

"To nevím, ale měli, by jsme to zjistit!" řekla Weirová.
Vyplavala jsem na povrch. Zrychleně dýchala, teda spíše popadala dech. "Co to sakra bylo?"šeptala jsem potichu. To je snad vtip. Byla jsem uprostřed moře. Zamrkala jsem.
John Sheppard nabral tým na Jumper. "Jedeme prozkoumat jeden meteorit, který spadl do moře." Vysvětloval John posádce. "Asi to nic nebude, ale jistota je jistota"
Všimla jsem si pevniny ale jaké překvapení, když jsem začala plavat ke břehu. Moc mi to totiž nešlo, přiznám se totiž…neumím plavat! Jak jsem se tak plácala ve vodě, pochopila jsem, že je konec. Chvíli jsem byla ještě navrchu a potom se to stalo, potopila jsem se pod vodu a šla ke dnu.

John si ničeho zajímavého nevšiml. Zelenka stál a koukal se dolů. "Támdle!" vykřikl a ukázal na člověka, který zmizel ve vodě. "Ok…otevřete mi dveře…" řekl Sheppard a vyslékal výzbroj. Zelenka zmáčkl čudlík. Sheppard vyskočil z Jumperu. Šipkou proletěl vodu.
Uměla jsem zadržet dech na dlouho, ale i tak jsem cítila, jak mi dochází. Viděla jsem slunce, jak se leskne na hladině. Vtom mě cosi chytlo okolo hrudníku, ale já to neřešila, vzduch došel, začala jsem lokat vodu.
Sheppard nevěděl, co dělat on měl vzduchu dost, ale ta holka se utopí, jestli něco neudělá. Rozhodl se. Políbil ji a tím ji dal kyslík. Měl pocit, že jí stejnak nepomůže. Dívka ani neotevřela oči.

Políbil mě? Už jsem v nebi? Všechno mě bolelo a byla jsem pořád pod vodou. Vtom jsem ucítila, že jsme z vody ven. Začala jsem kašlat. 'Sakra mě bolí plíce!' ozvala se i hlava. "Au…" zaskučela jsem.

John ucítil chladný vzduch, když se mu děvče rozkašlalo, v náručí oddechl si. "To bude dobré!" uklidňoval ji. Dívka otevřela oči. Měla je zelené a velice hezké. Trochu se zarazil. Byla to zrzka, to není jeho typ nebo je? John se zamračil. "Už se ti nic nestane."
Koukala jsem se na Johna Shepparda. To mě zarazilo takže sem se na Atlantis přece jenom dostala? Nebo je to jenom sen? Pevně mě držel. "John Sheppard?" zeptala jsem se. "Ano…ale jak to, že mě znáš?" zeptal se, ale já už neodpověděla byla jsem mimo.
O 20 minut později.
Beckett stál u Shepparda a Weirové. "Takže naše neznámá ve vojenském oblečení je zdravá na to jak dlouho byla ve vodě … už se probrala takže je vaše…" koukl se na Shepparda, který se usmál. "Dobře…"

Seděla jsem na posteli. "Ahoj!" ve dveřích stál on John Sheppard můj vzor. Nedokázala jsem nic říct, jen jsem otevřela pusu. "Já jsem…" chtěl mi něco říct, ale já ho přerušila. "Major John Sheppard" vykulila jsem oči.
Zaraženě na mě koukal. "A ty jsi kdo, že mě znáš?" "Já jsem Kapitán Mia Teylorová" odpověděla jsem. "Letěli jsme Armeem na Atlantidu…ale něco nás smetlo…" zamrkala jsem. "Počkej kolik ti je let?" ptal se mě John. "23 let pane!" odpověděla jsem. "Já ti typoval tak 17-18 let."zasmál se John.
Za nemalou chvíli na to přišla Weirová. "Volali jsme na velitelství, opravdu poslalo loď" podívala se na mě. "Bohužel jsem musela velitelství nahlásit, že to nikdo nepřežil až na tebe" přikývla jsem. "Měli jsme tady pomoct" řekla jsem roztřeseně. "Ukážu ti pokoj…"řekl John a odvedl mě pryč.

Pokoj byl útulný a malí.

Sedla jsem si na postel. "Děkuji…"řekla jsem Johnovi, usmál se. "Kdybys něco potřebovala, jen mi řekni…"řekl rozpačitě. "Jo…dobře…"usmála jsem se a tak maličko koktala. "Ok…tak dobrou."zmizel ve dveřích.

O 2 týdny později.

Seděla jsem v jídelně. SGC se po mě nějak nesháněla a já se rozhodla zůstat zde. Náhle mi kdosi poklepal na rameno. "Johne!" usmála jsem se. "Mohu si sednout?" přikývla jsem. "Já myslela, že chceš být se svým týmem?"usmála jsem se a nabrala si na vidličku. "Jo to jo … jen mi připadalo blbé tě tu nechat samotnou…" zazubil se na mě. "To je milé."
Sedl si naproti mně. Měl kuře na smetaně. Já se pitvala v zelenině, dneska bych nic jiného nezkonzumovala. "Stalo se něco?" zeptal se John. "Nic…" nabodla jsem si mrkev. "Už dlouho … jsi taková jiná" řekl svoji domněnku. "Ne…jen mi není dobře…" vstala jsem a nesla věci ke koši. Šel za mnou.

"Mě vážně nic není…" řekla jsem, když se John nabídl, že mi pomůže k doktorovi. "Ale něco tě trápí …" zaťala jsem zuby. "To nic není!" zasyčela jsem. "Ale…"namítl, otočila jsem se. "Výš co mě trápí?! Tak jo!" naštvaně jsem se na něho koukla. "Že mě odvolají na Zemi, že už nebudu tady s vámi…s tebou…" řekla jsem vše, co jsem měla na srdci. "To by neudělali…" objal mě kolem ramen. "Mě a tebe nikdo nikdy nerozdělí…" šeptal mi do ucha. "To doufám…miluji tě…" Sheppard mě políbil. Byla to ta nejhezčí věc, co mohl udělat.

Nebyla to pravda, mohou nás rozdělit a to kdykoliv. Stála jsem v chodbě, namáčkla na zdi. Wraith mi držel ruku na srdci. Nic jsem necítila a to jsem si myslela, že to bolí. "Nezabiju tě…" syčel na mě. "Jsi důležitá k mému plánu." Podívala jsem se na něho. "Och fakt?" zavrčela jsem, uhodil mě tak že jsem narazila do protější zdi. Chytl mě za límec a vytáhl na nohy, klopýtala jsem za ním. "Výš když budu mít rukojmí tak mě pustí." zasmál se. "Ne to teda ne, raději mě zabijí." Odsekla jsem. Zasmál se a podíval se na mě. "To ne nezabijí" pevně mě stiskl a dal mi na krk něco ve tvaru obojku.

Táhl mě k bráně. "Jestli mi ji neotevřete tak ta holka zemře!" John stál na schodech. "To nemůžeme…" řekla Weirová. "Och jak chcete…" myslím si, že se potom střílelo, ale já nevnímala, protože se mi obojek kolem krku začal stahovat. Chrčela jsem a dopadla na kolena. John byl u mě. "Mio! Prosím tě neumírej mi…" snažil se to roztáhnout. "Zdravotníka!" řval John. Chytla jsem ho za ruku, ale docházel mi kyslík. Přitiskl si mě k hrudi a já se pomalu sesunula na zem. Pamatuji si chlad.

Beckett se usmál. "Teylorová … je užasne, že jste to přežila!" vykřikl. John se vrhl ke mně. "Mio?" odhrnul my vlasy z očí. "Jak ti je?" ptal se mě hned. "No … jako by mě prali v pračce…" povytáhla jsem obočí. "Kdy jsem ztratila vědomí?" Beckett vzal věci. "No zrovna jsme dobíhali, když jste se sesunula." Usmál se na mě. "Děkuji, Johne…já jedu domů." Dal mi pusu na čelo. "A já s tebou…"

   Od té doby jsme na planetě Zemi…a armáda nás nějak neláká.

Spaciální poděkování: Mladé Muse fanynce, která mi řekla, ať tajemnou dívku nechám žít….

Carson Beckett a jeho smrt

14. dubna 2010 v 14:14 | Sára
--> Carson Beckett a jeho smrt | jednorázovka | napsal dizlegtik 

Zůstala jsem stát na místě. Před pár lety mě tady napadli wraithové, ale to bylo kdysi dávno dneska to bylo 10 let a tak jsem se vrátila, ale to mi změnilo život. Šla jsem po cestě, když se přede mnou strhla honička. 6 mužů honilo 1 muže, s krátkými vlasy byl roztomilí, povytáhla jsem obočí.

Byli to Wraithové, ale vypadali jinak jako lidé. Zamračila jsem se. "Co to děláte?" otočili se. Nenáviděla jsem Wraithy. Uměla jsem výborně bojovat. Otočili se na mě a vytáhli zbraně. "Ach…tak" zasyčela jsem. Trefili mě a hned po mně, myslím, že i toho muže.  
"Hej…děvče…"koukla jsem se vedle sebe. "Zdar…"usmála jsem se. Muž vedle mě byl také připoutaný. "Já jsem doktor Beckett" zazubil se na mě. "Marra el Orenn"usmála jsem se. "Máš nějaký nápad?"zavrtěla jsem hlavou. "Naštěstí jsem poslal SOS" usmál se na mě. "Ok…"

John Sheppard seděl v Daidalosovi . "Už tam budeme?" zeptal se Rodneye. "Jo už tam budeme…" houkl Rodney a koukal do notebooku. Sheppard vstal. Ronone, Teylo jdeme"řekl docela naštvaně a šel k Jumperu.

"Proč vás sakra honili?" zeptala jsem se dr. Becketta. "Myslím, že nás chcou na pokusy!" přikývla jsem, protože jsem to tušila. "Super" řekla jsem tiše a začala motat rukama. Bekett mě sledoval pak, ale vešel nějaký wraith. "Vítejte mé pokusné krysy na naší planetě" povytáhla jsem obočí. "Nebojte se, dlouho nezůstaneme." Temně se zasmál.
John Sheppard a jeho tým se dostal na planetu teleportem. "Ok Daidalosi, až budeme potřebovat vyzvednout, dám vědět" ukázal dopředu. "Jdeme…"

Seskočila jsem z postele. Beckett vyvalil oči. "Kde jste se toto naučila?" zeptal se mě, když jsem se odpoutala. "Jinde vám to vysvětlím…vypadneme, pane doktore" usmála jsem se. Rychle jsme se rozhlédli venku a šli k lesu, to už jsme utíkali. "Víte, jsem z planety jménem Alion 23" řekla jsem, ale nezpomalila. "Bývala jsem špion." Beckett zamrkal. "Vy jste byli tak vyspělí?" přikývla jsem. "Měli jsme i týmy které procházeli bránou a zabíjeli Wraithy." Zastavila jsem. "Kdo to je?"zeptal se Bekett. "Lidé." Ozvalo se nabití zbraně. "To jsou vaši, už budete v pořádku…Beckette."

"Copak vy jste tu dívku neviděli?" ptal se Beckett už po několikáté. "Bohužel ne Beckette…" řekl Ronon. Beckett se zmateně rozhlédl po všech přítomných. "Ona mi pomohla…!" stála jsem za Rononem. "Ach Marro řekni jim, že existuješ!" naléhal na mě. "Carsone já jsem antik, oni mě asi neuvidí" namítla jsem. "Carsone jsi v pořádku?" ujišťovala se Teyla. "Asi ne…"

John seděl vedle Carsona ten zase vedle mě. "Takže ty vidíš antika." Zeptal se ho John. "Ano vidím antika no a co!" odsekl. Chytla jsem ho za ruku. "S tou planetou jsem měla, pravdu dám ti adresu a třeba se potkáme…Carsone…" políbila jsem ho.

John Carsonovi věřil, protože se mu někdy stávalo to samé. Stál u brány, která se točila. Za pár minut měli jít na totálně zničenou plantu po poslední sklizni, protože jim Beckett dal jakousi adresu. Otočil se na Weirovou. "Tak my jdeme…"

Planeta vypadala opuštěně. Moderní stavby jako ze Země se tyčili nad zemí. Ronon se rozhlédl. Hezky to tady zdevastovali. Carson se vydal do centra. "Beckette, stůj!" volal za ním John. Teyla,Ronon,Rodney i John museli utíkat za ním. "Vím, že tady je!"

Moje vzpomínky na dobu co jsem umřela se nezměnili, ale když jsem otevřela oči a zjistila, kde jsem tak jsem se zarazila. Doma jsem našla nějaký oblečení. Je to tak dávno? Ale co se semnou stalo za ten čas? Jak to, že jsou stavby tak zrezivělé? Tohle neudělali Wraithové tohle udělal zub času. "Marro!!!" moje jméno. Zamrkala jsem a otočila se. Znala jsem toho muže, ale odkud? "To jsem já … Carson…" zamračila jsem se. "Kdo?" John se nám vložil do řeči. "Jestli byla antik a pomoha ti… a vyhostili ji tak si nic nepamatuje…" řekl. Ronon se rozhlížel. "Tohle je Alion 23!" nikdo kromě Teyli nechápal. "Ta byla ale zničena před 300 lety!" řekla tiše. "Bylo to jedno z mála měst na úrovni antiků." Přimhouřila jsem oči. "300 let?" John sebou trhl. "Omlouvám se, zapomněl jsem, že jste tady…"

Dostali mě na Atlantidu. Carson Beckett konstatoval, že jsem zcela zdravá. "Mohla bych vám pomoct" řekla jsem Beckettovi. "Vím, že před mou…smrtí jsme dělali na nějakém retrovirusu…" usmál se. "To mi děláme taky" řekl a vytáhl složky. "Tady hele…" koukala jsem se na jakési divné písmo. "Já toto neumím číst…" zašeptala jsem. "Ty umíš ty klikyháky?" zeptal se mě John, který se objevil ve dveřích. "Ano…pro mě zcela srozumitelné písmo" řekla jsem trochu pobaveně. "Ach…chce s vámi mluvit doktorka Weirová." Řekl John. Carson vstal. "Já ji tam vezmu…"

"Já věděla, že jsi mi nějak povědomí… my už jsme se setkali!" přikývl. "Zachránila si mi život … říkej mi prosím tě Carsone" usmála jsem se. "Jak chceš Carsone…" došli jsme k pracovně. "Potom přijď za mnou" rychle šel pryč. Zaklepala jsem.

"Dále!"ozvala se Elizebeth Weirová a zaklapla knihu. "Dobrý den" vešla jsem do její pracovny. "Ach Marro…sedni si … potřebuji s tebou, mluvit víš…" usmála se na mě. "Výš kam půjdeš teď?" zamrkala jsem. "Myslela jsem, že tu zůstanu." Řekla jsem tiše. "To asi nepůjde…"řekla Weirová. "Ale můžeme ti někde najít nějaké místo…" udělalo se mi těžko. "Ne děkuji něco si najdu…" vstala jsem a usmála se. "Vypadnu ještě dneska" Weirová zmateně zamrkala. "Tak jsem to, ale nemyslela…" řekla a dodala. "Můžete tady zůstat asi 3 dny, nemusíte jít hned" byla jsem u dveří. "Poznám, kde nejsem vítaná."

Carsona jsem potkala u něho. "Tak co?" objala jsem ho. "Odcházím … musím …" koukla jsem se mu do očí. "Neboj se, ale" nadechla jsem se. "Znovu se potkáme, to vím" mrkla jsem na něho. "Ne já tě nepustím…"pevně mě držel za ruku. "Musíš…" zašeptala jsem a on mě pustil. "Prosím nechoď!" šeptal potichu. "Neopouštěj mě."

O 3 týdny později.

Carson byl celou dobu jiný, tichý a uzavřený. Zrovna ošetřoval zraněného Zelenku, který utržil naštěstí jenom nějakou menší ránu elektrickým proudem. "Zdravotním do prostoru brány, hned!" ozval se hlas dr. Weirové. "Máme tady těžce raněného…" Carson se jenom omluvně usmál na Radka a chytl věci. "Slyšeli jste, vezměte nosítka a padáme!" křičel na své lidi.
Utíkal k bráně. "Kde je zraněný?" celí Sheppardův tým byl v pořádku. "Tady…" Rodney se skláněl nad někým a držel mu ruku na stehení tepně, z které stříkala krev. "Ok…" šel k osobě, pak se zastavil. Poznal Marru. "Marro!" ihned vytáhl vybavení. "Ztratila moc krve!"řekl Rodney. "Než jsme se dostali k bráně nejméně litr…" houkl John. Carson se otočil na své lidi. "Infuzi! Hned!" zařval. "Jak se to sakra stalo?" koukl se na Johna, který byl celí od její krve.

"No byla normální mise a pak nás napadli Wraithové začali jsme po nich střílet a oni nás obklíčili a pak se objevila ona…nevím, co se stalo, ale ihned se zaměřili na ni…"řekl Sheppard. "Ona pak … začala se rvát a dopadlo to takhle…"ukázal na moji nohu. "Ok…musíme ji dostat na ošetřovnu…" byla jsem ošklivě zpocená a házela jsem sebou. "Myslíte, že jí něco mohli dat?" ptal se Beckett, ostatní nevěděli.

Po asi cca 5 hodinách.

Beckett vyšel z ošetřovny. "Nepodařilo se mi to…" řekl tiše. "Ztratila mnoho krve, a když už se zdálo, že to dokáže, zemřela!" John ho něžně objal. "Pšt…" utěšoval přítele. "Však ona má už klid…"šeptal. "Ona … moje malá Marra…" vzlykal. "Všichni jsme z toho zdrcený Carsone, ale vy to dokážete překonat." Carson zamrkal a přikývl. "Jo dokážu…udělám něco proti Wraithům!" chytl nejbližší věc a hodil ji do zdi. "Pane…její tělo zmizelo!" Carson se rozbrečel. John, Teyla, Ronon, Zelenka, Rodney a Weirová svého přítele chápali.

O 1 měsíc později.

John sledoval rakev dr. Becketta. Nezbilo z něho nic než prach. Teyla mu položila ruku na rameno. "Tak půjdete?" přikývl. 6 lidí vzalo rakev a prošli bránou. Hrála smuteční hudba. "Sbohem Carsone Beckette…"

Seděla jsem v kavárně a čekala, až přijde. "Marro!" vykřikl a vrhl se ke mně. "Našel jsem tě…" šeptal mi do ucha. "Já vím, oba dva jsme se povznesli…" něžně jsem mu přejela po tváři. "Miluji tě Carsone…" usmál se. "I já tebe lásko…"

Takže to nakonec vyšlo i po velkých ztrátách se ti dva spolu sešli. Spolu navěky. 

Sci-fi

14. dubna 2010 v 14:08

StarGate | jednorázovky | sci-fi

Carson Beckett a jeho smrt | ZDE | StarGate | jednorázovka | scifi/romantika/drama

Johnův konec | ZDE | StarGate | jednorázovka | scifi/romantika

Rok 1999 | ZDE | jednorázovka | sci-fi/drama

Dívka z galaxie Pegas | ZDE | jednorázovka | scifi/drama






Welcome to our blog

14. dubna 2010 v 13:52 | Sára
Zdravím vás! Vítejte na našem blogu co se točí okolo povídek! Budou zde všelijaké žánry od sci-fi po pohádky. Nejvíce rozšířené zde bude asi sci-fi jelikož ho sama velice ráda píšu.

Chcete i vy mít zde povídku? Jednorázovku co jste kdysi napsali? Napište mi na:

smrtijedka@seznam.cz
(nezapomeňte přezdívku a váš blog! Je to vaše autorské dílo!)