Dajmon (kniha první)

14. dubna 2010 v 15:29 | Sára
Tuhle knihu chci věnovat těmto osobám. V první řadě mamce a taťkovi, kteří mě vždy podrží. V druhé ségrám Šárce a Aleně. A potom Calinovi,Marii,Sáře,Elišce a Veronice.  

                             Napsala:    Daniela Dagmar Teylor

   
Upír šel po cestě. Nikdy vážně nikdy by se nenapil lidské krve. Jak tak šel, po té cestě uviděl, malou dívku, Nad ní se skláněl upír. Tento upír nebyl jako on, tenhle upír se chystal udeřit. Zabít děvče.

   Malon se musel rozhodnout. "Hej!" vykřikl. Druhý upír se na něho otočil.
"Jdi pryč nesmrtelný" zasyčel. "Tohle není tvá věc!" Malon s tím nesouhlasil. "Je to moje věc."
   Oba upíři na sebe začali syčet. Dívka byla v hlubokém komatu. Měla dost odřenin a velkou krvavou ránu na hlavě. Malon zaútočil jako první. Upír byl vyplašený. "Ne…s tebou nebudu bojovat!" rozběhl se pryč. "Jsi moc silný, ale jednou tě zabiju a tu holku s tebou!"
   Malon zvedl ze země tu malou holčičku. Mohlo jí, být tak, 6 let. Jak se tak malá mohla zaplést s upíry? Odnesl ji k němu domů.

   Mladá upírka šla otevřít. "Kdes ji našel?" zeptala se a vzala si od něho malou dívenku. "Na ulici Mio" řekl Malon. Mia byla jeho družka už 500 let. Měla krásné černé vlasy a modré oči. "Aleno! Pojď mi pomoct!" vykřikla. Tato mladá upírka se chovala jako normální pubertální upír. "Jistě matko!"

   Ze dveří se vynořila malá blondýnka. To měla po otci a oči měla po matce. "Co je zase?" když uviděla 6leté děvče, zarazila se. Přinesla vodu a obvazy. "Neměla by tohle vyřizovat lovkyně upírů?" zeptala se. "Nemůže být všude" odvětila Mia a ošetřila maličkou.
   Musím uznat, že mé dětství bylo šťastné. Upíří rodinka byla jako má vlastní. Malon mě učil bojovat a Mia mě učila lásce. Alena nebo Al mě učila nenávisti. Protože jsme se jako nevlastní sestry nenáviděly.

   V jednom případě mě i shodila ze stromu a já měla tak těžká zranění, že mě musel Simon dát znamení upírů. Nakonec jsme se, ale skamarádili. V 17 letech jsem vypadla z domu.
   Lovila jsem ty nejhorší firmy v mém revíru. A ten byl hezky veliký, protože v Brně jsem byla skoro jediná lovkyně. V okolí byla ještě jedna jménem Šárka.
   Já se jmenuji Daniela, nikdy jsem nevěděla svoje vlastní rodiče, ale to mi nevadilo, myslela jsem si, že mě nechali na pospas upírům. Mám hnědé vlasy i oči.
   Šla jsem zrovna po ulici a mluvila se Šárkou. "Je už musím…"udělala xicht. "Ty to máš dobré, ty rodiče nemáš!" houkla. Pousmála jsem se. "To teda jo." Když, zmizela za rohem, rozhodla jsem se jít domů.

   Šla jsem pomalu. Nikam jsem se nehnala. Vtom jsem ucítila prudký závan větru. Nějakého silného upíra. Prudce jsem vytáhla nůž z boty. Hledala jsem kde je. Kdosi mě odhodil. "Sakra" tak tenhle není slabý. Hádala jsem přes 5000 let. Smích prořízl tmu. Ten smích jsem znala!
   Znova stojím s mámou na ulici. Máma mě chrání, otec bojuje s upírem. Vtom je tam ještě druhý upír. Skočí po mámě. Máma mě odsune. Upír mámu strhne na zem. Máma bojuje, ale nikdy nebyla lovkyně. Bojuje za mě. Ohlednu se. Na ulici stojí ještě asi 7 upírů.
   Z myšlenky mě vytrhl prudký náraz. Už jsem ho viděla. Což bylo dobré znamení. "Zabiju tě!" zaječela jsem na něho. Smích mu ztuhl na rtech. "Myslíš si?" pomalím pohybem šel ke mně. Chytla jsem nůž. "Myslíš si, že na mě působí malí nožík?"

    Za rohem se objevila Šárka. "No ty si vybíráš přátele!" vykřikla a běžela ke mně. "Ne Šárko je to můj boj!" křičela jsem. Zastavila se a přikývla. "Ok Danielo, ale jestli se něco zvrtne jedu v tom s tebou." Přikývla jsem.

   Smích. "Je nás víc a vy jste jenom dvě" další upír vyšel z temnoty. "Slabé malé lovkyně upírů!"
   Zase stojím na té tmavé ulici. Upíří jdou pomalu ke mně. Vyděšeně se otáčím. Máma umírá a táta běží ke mně. Právě v tu chvíli se ke mně vrhne upír. Vykřiknu. Nějakou náhodou se zastaví. Nevím proč. Otec mu zabodl kůl do srdce. Otočil se ke mně a usmál se. Potom už nic. Tma!
   Vrazila jsem tomu usměvavému upíru nůž do srdce. "To je za matku!" trhla sem nahoru. "A tohle za otce!" Upír zaječel a změnil se v hlínu, ze které povstal. Obrátila jsem se na Šárku. Civěla na mě jako na něco nebezpečného. "5000 let Danielo! Tys to dokázala!" vykřikla. "Proč bych to neměla zvládat?" zeptala jsem se. "Jsi první lovkyně za 11 let!" řekla. "Poslední lovec co tohle zvládl, zemřel před 11 lety!"

   Sledovala jsem oblohu. "Ti ostatní po mě půjdou co?" zeptala jsem se. Šárka přikývla. "Musíš odjet!" Přikývla jsem. "Hlídej nám Brno!" praštila jsem ji kamarádsky do ramene. "Neboj!" objali jsme se.

   Spoj jel okolo 16:30 do Prahy. Tam jsem vyrůstala jako malá. Snad tam moji upíři jsou. Vlak měl zpoždění. Odjížděla jsem až v 17:45. Tma se blížila.
   Vlak se rozjel. Koukala jsem se ven. Do kupé si přisedl muž. Měl černé vlasy a hnědé oči. "Je to tady volné?" zeptal se. "Jistě jen si přisedni" řekla jsem potichu. Usmál se.
   Asi 2 hodiny, jsme jeli mlčky. "Em… je tady nuda" řekl náhle muž. "Jistě ale dlouho nebude" pousmála jsem se. "To teda nebude" přikývl muž. "Calin" pousmál se. "Daniela" potřásli jsme si rukama.
"Vidím, že jste na útěku"sjela jsem rukou k noži. "Já taky" řekl ihned.
"Proč?" zeptala jsem se. "Upíři…to by, jste mi nevěřila!"

    Pousmála jsem se. "Ale jo věřila, s upíry mám, své zkušenosti." "Také lovkyně?" nevěřil svým očím. Přikývla jsem. "Utíkáte proč?" "V Boskovicích už není bezpečno a vy?" Usmála jsem se. "Tykej mi"řekla jsem. "V Brně mám nepřátele. A to dost staré i přes 6000 let a víc."
   Vtom se rozrazily dveře. V nich upíři. "Jdou po tobě nebo po mě?" vykřikly jsme zároveň. Já vytáhla nůž. On kůl. Upíři se ušklíbli. Byli tři. Ani ne moc staří.
   Já a Calin jsme utíkali uličkou. Batohy na zádech a v patách upíry. "Kde jsme?" zeptala jsem se. "Už v Praze!"
"OK" vykopla jsem okno. "Co chceš dělat?" "Skočit!" vykřikla jsem a vyskočila. Calin za mnou. Upíři nikde.

   Asi 5km jsme šly pěšky. Potom jsme nastoupily do autobusu. "Jsou pryč?" Přikývla jsem. "Přepadli by nás v lese, kdyby nás pronásledovali"namítla jsem. "To jo."

   Konečně jsem dojela, kam potřebovala. "Hodně štěstí Caline!" usmál se. "Jo tak zase někdy zdar!"

   Vystoupila jsem v temné ulici. Tady nikdo nevystupoval. Pár mladých upírů se otočilo. Neznali mě. Prošla jsem kolem nich. Odtáhli se.

    U starého domu jsem se zastavila a zazvonila. Nic. Potom otevřela Mia. "Co chcete?" potom se rozzářila. "Danielo!" "Mohu, mám problém s upíry!" "Jistě."



"Jaký problém?" Malon byl rád, že jsem se vrátila. "Ale zabila jsem přes 5000 let starého upíra." Houkla jsem. Povytáhl obočí. "Sakra vždy jsem věděl, že jsi jiná." Pousmála jsem se. Alena vrazila dovnitř. "Ségra!" objala mě a já ji. Simon se také objevil. "Danielo" přikývla jsem a objala ho. "Jsem rád, že si v pořádku cítil jsem, co ti hrozí." No jo byli jsme spojeni znamením upírů. "Jsem v pořádku"

    "Jsou to ti, kteří mě málem zabili, když jsem byla malá" řekla jsem potichu. Malon zbledl, jak to u upírů jen jde."Slíbil mi, že se vrátí a zabije nás" řekl tiše. "Je čas?" zeptala se Mia. Al se otočila na matku a otce. Přikývla. "O co jde?" nechápala jsem. "Musíme se přestěhovat."
    Ještě ten večer jsme museli zmizet. "Já je zdržím, než odjedete" řekla jsem a vytáhla nůž. "No já nevím…Danielo je to nebezpečné!" Usmála jsem se. "Miluji nebezpečí!"
    Noc byla v plném proudu. Ozvala se rána. Kdosi vyrazil dveře. Otočila jsem se. Upír co stál, na prahu se ušklíbl. "Daniela?" zeptal se. "Ano a vy?" usmál se a odhalil zuby. "Dajmon." "Divné jméno" namítla jsem.

   Nůž švihl mimo. Byl příliš rychlý. Běžela jsem ke dveřím. Zastavil mě tak že mi omotal ruce kolem paží. Praštila jsem ho do kolena. Nic nepomáhalo. Pomalu a jistě jsem se začala dusit. Když už to vypadalo, že umřu kdosi, vrazil dovnitř. Nabral Dajmona a odhodil ho na zeď. Vzal mě do náruče. "Simone?" strašně rychle proběhl dveřmi.

    Položil mě na lavičku v parku. "Není ti nic?" zeptal se. "Ne… jen mě bolí hlava." Zasyčel. Věděla jsem, že se musí ovládat. "Jde po tobě Dajmon" zasyčel. "Kdo to je?" zeptala jsem se. "Nejvyšší upír v Česku." Povytáhla jsem obočí. "Sakra."

     Pomohl mi na nohy. "Najde tě všude!" naštvaně chodil sem a tam. "Co po mě chce?" zeptala jsem se. "Tebe, tvou krev? Co já vím!" křičel. "Tvá rodina se ho snaží zastavit už po generace!" Vyděšeně jsem na něho zírala. "Moje rodina?" "Lovci upírů…nejznámější lovci…"chodil sem a tam, byl nervózní. "Vždy to byli muži…kdyby nezabili tvého otce a matku tak by byl lovec tvůj bratr…ale něco se zvrtlo!" Přišla jsem k němu a něžně ho chytla. "Z čeho máš strach?" zeptala jsem se.
     Dlouho nic neříkal a to mě děsilo. "Že…že tě dostane a ty budeš jeho…ne to nedovolím!" vykřikl do tmy. "Simone!" ustoupila jsem. Simon pokýval hlavou. "Jestli tě vysaje a udělá s tebe nemrtvou tak budeš jeho…" svěsil hlavu. "Ne nebudu, mám ráda tebe!" "On se tě nebude ptát!" šeptal. "Prvně musí zabít mě!" Nechápala jsem to. "Máš v sobě moje upíří znamení!"
Trhla jsem sebou. "To nic neznamená!" Zavrtěl hlavou. "Znamená to, že jsi moje… jenom moje!"
    Šly jsme mlčky. "Omlouvám se, nechal jsem se unést" řekl Simon. "Tvoje? Jako tvoje družka?" přikývl. Polkla jsem. "To mi nikdo neřekl!" Vzpomněla jsem si, jak mě jednou napadl starší upír a syčel mi do ucha, že jestli si ho můj milí, najde a zabije ho. Potom jsem mu provrtala hruď kůlem a nezjistila, co tím myslel.

    "Ach Simone, už mi vše dává smysl!" Usmál se. Něžně mi přejel rukou po tváři. Po zádech mi přejel mráz, ale přitom jsem měla radost. "Kde jsme?" Rozhlédl se. "V poli" řekl. Zasmáli jsme se.
   Dajmon nechtěl, aby tu…Danielu měl ten upír jménem Simon. Chtěl ji on. Jen on. Je jeho!
   Já a Simon jsme konečně došli k lesu. Závan větru. Oba jsme se otočili. "Simone!" vykřikla jsem. "Danielo, utíkej!" vykřikl a otočil se proti Dajmonovi. Běžela jsem pryč. Slyšela jsem křik. Otočila jsem se k Simonovi. Ležel na zemi. Ucítila jsem bolest na hrudi. Dopadla jsem na kolena. "Simone!" ječela jsem a lapala po dechu. Zatmělo se mi před očima. Dopadla jsem do trávy.
   Kdosi mě pevně chytil za paže. Vytáhl mě na nohy. Byla jsem mimo. Přehodil mě přes rameno. Cítila jsem silného upíra. Byl to Dajmon! Simon nikde nebyl, pochopila jsem. Zabil ho, proto ta bolest.

   "Stávej!" kdosi mě plácal po tváři. Vše mě bolelo. Jako by mě převálcoval válec. "Musíš stávat, musíš to rozhýbat!" koukla jsem se na Dajmona a zavrtěla jsem hlavou. Prudce mnou trhl nahoru. "Rozhýbeme to…" řekl.

   Rozhodně jsem, sním, nechtěla chodit. Donutil mě. "Co po mě chcete?!" vykřikla jsem. "Už po generace se vaši rodinu snažím zabit!" syčel. "A teď, se mně konečně podařilo to, o co usiluji již 2000 let!" Posadil mě na postel.

   Šárka a Calin dojeli k rodině upírů, u kterých Daniela žila. " Dobrý den jsme kamarádi Daniely" řekla Šárka. "Lovci upírů přijeli jsme za ní, protože má potíže." Malon polkl. "Daniela zmizela… unesl ji jeden upír a zabil mi syna!" řekl a rozzuřeně uhodil do dveří.
   Šárka a Calin šli po ulici. "Musíme ji pomoct!" řekla Šárka. "Té už nepomůžeme" namítl Calin. "Ne…ona by mě taky nenechala v průšvihu! Nikdy!" zaječela Šárka. Calin sebou trhl. "Dobře kde začneme?"
"V baru U tří upírů."

   Polkla jsem. Seděl vedle mě. "Vezmeš si to znamení" řekl. Koukla jsem se jinam. "Nikdy!"zavrčela jsem. "Ale ano" zasmál se. Chytl mě za ruku. Vytrhla jsem se mu. "Neboj se, nebolí to."

    Bar byl nebezpečný hlavně pro dva lovce upírů. Když Calin otevřel, upíři se otočili. Šárka vešla dovnitř. "Ahoj! Tak co, kde je Dajmon?" zeptala se rovnou. "Toho jsme už dlouho neviděli!" řekl upír a napil se piva. "Nelži mi!" zaječela Šárka. Upír se na ní uraženě otočil. "Já? A lhát tobě?" ušklíbl se. "Nikdy!" zasyčel. Šárka ho uhodila. Zasyčel a stoupl si. Calin si stoupl vedle Šárky. "O ho, ho…ochránce?" smál se. "Ne další lovec!"
   Stoupla jsem si daleko od něho. Přitiskla se ke stěně. Dajmon stál na druhé straně. "Opravdu si dcera svého otce."usmál se. Cítila jsem jeho dech. Cítila jsem, jak se pohybuje. Sjela jsem na zem po stěně. Zacpala si uši a zavřela oči. Tlak v hlavě se pomalu nedal vydržet.
Snažil se, ale já se tak lehce nedám.

   Upír ječel strachy. Šárka mu držela kříž před nosem. "Prosím já nic nevím!" ječel. "Ale no tak!" křičela Šárka. Upír nelhal. "Nic nevím!" Pustila ho. "To nemá cenu" houkl Calin. Koukla se na něho. "Musíme pátrat dál!"

    Závan chladu, který mi prostupoval do páteře. Chytil mě za ruce. Vytáhl mě na nohy. "Nebraň se mi prosím" zašeptal. Tlak v hlavě se zvýšil. "Nebolí to, už jsi jedno znamení měla!" "Ne! Prosím!" chytil mě za vlasy a trhl mi hlavou dozadu. Polkla jsem. "Já byla mimo, když to Simon dělal!" "Neboj se" přejel mi zuby po krku. Bolest, kterou jsem ucítila, nebyla tak strašná. Zažila jsem už i horší, ale i tak jsem ječela.
   Šárka a Calin se otočili. "Co to tady vy dva provádíte?" ozvalo se ze tmy. Šárka se otočila. "Marie? Sáro?"

    Ze tmy se vynořily dvě upírky. Marie měla dlouhý melír a modré oči. Sára byla krátkovlasá hnědovláska s modrýma očima.
Obě byli vegetariánky, a když říkám vegetariánky tak opravdu. Živili se jenom rostlinami a někdy zvířaty.

   Pevně mě chytil, zatímco jsem se bránila jeho kousancům. Kousance byli čtyři za dalších,pět budu jeho. Pořád jsem se o něco pokoušela.

   "Dajmon"řekla Marie. "No jo tady tenhle nejsilnější a nejstarší upír v Čechách!" Sára se otočila. "Toho jsem už 1500 let neviděla!" zamračila se. "A to že jsem dost stará!" Marie přikývla. "Slyšela jsem, že se vrátil, ale nechtělo se mi to věřit." Šárka přešlápla. "Má moji kamarádku!" "To je mi líto"zašeptala Sára. "Pomůžete mi?" zeptala se Šárka. "Jistě" řekli zároveň.
    Poslední kousanec bolel jako čert. Pustil mě. "tak hotovo…"hodil mi ručník. "Utři si krev z krku." Tenkrát jsem přísahala, že ho zabiju!

    Šárka a spol. šli po cestě. Nevěděli, kam mají jít. Calin byl už strašně vystresovaný a nebylo, sním k vydržení. "Kam půjdeme?" zeptal se už po čtyřicáté páté. "Už vím!" vykřikla Marie. Všichni se na ni otočili. "Tady mám kamarádku…Elišku…je vlkodlak mohla by o něm něco vědět." Sára povytáhla obočí, ale nic nenamítala.

   Eliška otevřela dveře. "Co se děje?"zeptala se ospale.
"Můžeme k tobě? Už bude ráno a světlo" přikývla. Marie ji začala cosi vysvětlovat. Přikyvovala. Sára se schovala do tmy jako Marie. "Večer vyrazíme!" zavelela Šarka. Upírky si šly lehnout. Šárka a Calin také.

   Snažila jsem se otevřít dveře. Nešlo to. Dajmon tvrdě spal ve své rakvi. Vzala jsem něco ostrého a pomalu šla k němu. Koukla jsem se na něho.
Měl krátké vlasy a vypadal jako mrtví. Chystala jsem se mu tu ostrou věc zarazit do hrudi. Pevně mi chytl ruce. "Zabiješ mě a bude tě to bolet." Odhodil mě na postel. Vylezl z rakve. Koukl se na hodiny. "Necháš mě vyspat…"zasyčel. Chytl nůž a prořízl si ruku. Zaječela jsem, bolelo to. "Jsme propojeni, Danielo" přišel ke mně. Otočila jsem hlavu jinam. "To nezapřeš!" zavrčel. Zavřela jsem oči.

    Šárka už byla, na nohou s Eliškou připravovali plán. Calin balil věci. Sára a Marie spaly. Kdosi zazvonil. Eliška šla otevřít. "Dobrý den…Jmenuji se Veronika, jsem vědma, ve svém vidění jsem viděla, jak jdete zachraňovat nějakou dívku, chci vám pomoct!" řekla. Šárka se šla podívat. "OK" řekla. "Každá ruka se nám bude hodit!"

   Probudila jsem se. Dajmon seděl na kraji postele. "Konečně se mohu vrátit." "Kam? Kam! Nikde tě nepřijmou!" vykřikla jsem. "Byl si dlouho pryč, upíři tě berou jako mrtvého!" Zasmál se. "Mí věrní se vrátí!" chytl mě. "A moc rádi uvidí, že tě mám ve své moci slavnou lovkyni z rodu Teylorů!" Zasyčela jsem sprostou nadávku.

    Veronika jim ukázala kde dneska Dajmon bude. Šárka polkla. "Bude tam dost upírů co?" Veronika přikývla. Sára a Marie se ušklíbli. "To zvládneme!" řekla Sára.
   Hřbitov byl pustý, ale na jak dlouho?
Seděla jsem přivázaná u stromu. Dajmon chodil sem a tam. Někdy po mě šlehl pohledem, ale jinak byl klid.

   Sára a Marie šly ve, předu. Šárka si brousila nůž. Calin šel vedle Veroniky. "Takže ty si vědma?" zeptal se Veroniky. Měla slámově blonďaté vlasy zelené oči. "Ano jsem vědma" přikývla. Blížily se k hřbitovu. "A co se stane" pokrčila rameny. "To mi nebylo odhaleno."
    Kousla jsem démona do ruky. Upír zasyčel. Tohle mě nebolelo. Usoudila jsem, že mě bolí jen to, co on chce.
Táhl mě k oltáři. Rozhodně jsem se nechtěla nechat vysát! Byla jsem lovkyně proč ta slabost?

    Sára vběhla před démona. "Pust ji ty otrapo jeden!" prudce ho odhodila.
Šárka mě chytla při pádu. "Vy jste přišly?"zašeptala jsem. "Jasan nenechám tě v průšvihu!" řekla se smíchem. Marie se prala s pěti upíry. Calin si vzal čtyři. Veronika jednoho. Eliška se změnila ve vlkodlaka a trhala na cucky šestého upíra. Já a Šárka jsme začali bojovat s posledními upíry. Ti chytří utekli, dokud mohly. Dajmon zařval. "ne nevezmete mi ji…!" Otočila jsem se na něho. "Já si tě najdu!" a utekl.
   Já, Marie, Calin,Eliška, Veronika, Šárka a Sára jsme koukali na hroby. "Děkuji vám"řekla jsem. "Není zač!" řekla Sára za všechny. "Cítím z tebe znamení!" naznačila Marie. "Jo označkoval si mě" znechuceně jsem si odplivla. "Pojďte…" řekla Eliška. "Jo"řekla jsem.

   Upírky spaly. Já se bavila se Šárkou. "Jak jste mě našli?" zeptala jsem se. "To díky Veronice" ukázala na Veroniku, ta zamávala. A tak se naše sedmička stala lovci upírů.
   O 3 měsíce později.

   Šárka a Calin byli v Brně. Já, Eliška, Veronika a dvě upírky Marie a Sára jsme spolu zůstali v Praze. Já hledala
Dajmona abych se mu pomstila. Pořád jsem ho nemohla najít. S holkami jsme si založili věštírnu, která nám dost vydělávala.
   V noci náhle kdosi zazvonil. Otevřela jsem s nožem v ruce. "To je ale přivítání!" houkla Šárka. "Ahoj!" usmála jsem se. Calin se usmál. "Slyšeli jsme, že hledáš toho upíra!" řekl. Přikývla jsem. "To si nemůžeme nechat ujít!" vykřikla Šárka. Zpoza rohu vykoukla Sára. "Ahoj vy dva!" zamávala.

   Upírské podsvětí začalo pracovat. Já a spol. jsme přišli do baru U tří upírů. Upíří se otočili. "Ale ale… naše šťastná sedmička přišla!" ušklíbl se barman. "Kde je Dajmon?" zeptala jsem se.
Ukázal za nás.

   Obrátili jsme se. Dajmon byl celí v černém. Temně se usmíval. "Vítejte mí malí!"řekl plinule. Udělalo se mi mdlo. Šárka mě chytla. "Jsi v pořádku?" zeptala se. Přikývla jsem. "Zase začínám mít svou moc!" Marie si odfrkla. Sára se rozhlédla.
Upíři se začali stahovat. Calin něco zasyčel. "Sakra!" křičela Veronika.

   Dajmon přistoupil ke mně. "Jdi pryč!" praštil mě. Calin, Veronika, Sára, Šárka, Marie, Eliška bojovali se svými trýzniteli. Dajmon mě taky chytl. "Vezměte je dolů!" táhli nás do podzemí.
    Dajmon mě přitáhl jako poslední. "Co s nimi, Dajmone?" "Já nevím…budete nás poslouchat?" Sára se ušklíbla. "Nikdy!" zasyčela Eliška. Já mu flusla pod nohy.
Tvář se mu zkřivila zlostí. Uhodil mě. Šárka se zahryzla svému trýzniteli do ruky. Začal nadávat sprosté nadávky.
   Dajmonovi šlo jen o moc. Chtěl ovládat svět. Chtěl zotročit lidi. To jsme nemohli dopustit, ale teď jsme se nemohly ani hnout. Sáru museli držet dva upíři, přeš 4000 let. Marii také dva upíři. Já zápasila s Dajmonem. Veronika a Calin se taky snažily vykroutit.

    "Pokloňte se mi a nechám vás žít!" přikázal Dajmon.
Zavrtěli, jsme hlavami. Umíme být všichni paličatí. "Jak chcete, lidé"machl rukou na upíry, že nás můžou zabít. Tenkrát jsem pochopila, co musím udělat. Když nejde zabít on, musím se zabít já! Nevím,
jestli to pomůže, ale uvidí se. Vytrhla jsem se mu, chytla nůž. "Doufám, že zdechneš!" zakřičela jsem. "A to dost rychle Dajmone!" Bodla jsem se do břicha. Nevím, jak to bolelo, já nic necítila. Dopadla jsem na podlahu. Dajmon křičel. "Já se vrátím, jednou se vrátím!" potom se rozpadl v hlínu.


  Šárka mě otočila. "Danielo!" vypadala bledě. Já se zasmála. "Je mi tak nějak…zima" Sára si klekla vedle mě. "Promiň, musím to udělat!" naklonila se nade mě. Nic si nepamatuji. Jen vůni růží.
    "Sáro?" Šárka vypadala vyplašeně. "Ale no tak!" Calin stál u zdi. Sára chytla Danielinu ruku. "Odpusť mi!" zahryzla se. Chvíli byla, zakousla a potom ji pustila. Daniela nic. Sára čekala. Marie stála vedle Calina. Veronika a Eliška tajily dech. Všichni čekali.

   Otevřela jsem zbarvené oči. Cosi se semnou dělo. Nebylo mi zrovna dobře. Prohla jsem se a zaryla nehty do podlahy. Cítila jsem bolest v zubech. Špičáky se mi rýsovali v puse. Nehty mi vyrostli. Oči ztmavly. Moje barva zmizela, objevila se taková bílo-tělová. Sedla jsem si. Moje srdce ještě bylo, ale ne na moc dlouho. Když jsem uslyšela poslední ránu, lekla jsem se.
       Moje smysli se, zlepšili. Pohlédla jsem na Marii a Sáru. Byla jsem jedna z nich. Šárka, Calin, Veronika a Eliška smutně koukali. "No tak to vám děkuji" odsekla jsem. "Nebyla, jiná šance Danielo" namítla Sára. Polkla jsem. 'Jsem stvůra!' koukla jsem se na Šárku. Usmála se a nabídla mi ruku. Já ji přijala. Vytáhla mě na nohy.

   O 4 měsíce později.

   "Co nás asi čeká v dalších letech" zeptala jsem se. Já, Sára a Marie jsme odjížděli k mé rodině. "To já nevím…"řekl Calin. "Tak snad se zase uvidíme" objali jsme se a každý vyrazili vlastní cestou.




                                  
KONEC







Napadlo mě proč nenapsat příběh o svých kamarádech? Když oni jediní čtou moje malé ubohé příběhy. Ale tenhle se mi vážně povedl a hodlám ho napsat do více částí. Děkuji všem. A hlavně těm kdo tuhle knihu přečetl až dokonce! Vaše Daniela =)

Pseudonym vy víte, kdo jsem ne?



    Kniha se odehrává v Česku. Je o upírech. Je známo, že upíři neexistují že? Ale ano jen je neznáte!


     
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama