Vraždy ve Víru

14. dubna 2010 v 15:17 | Sára
vraždy ve Víru | jednorázovka | krimi, fantasy | psal dizlektik

   Vždy mě udivovalo, co všechno se dá udělat! Lidé se zabíjeli, vraždili a dělali si všelijaké naschvály. Moje máma a táta byli moc hodní. Koupili jsme si chalupu a já ji měla ráda, ale moje babička a děda měli moji nejoblíbenější chatu. Ve Víru.
   Je to malinká vesnička. Nahoře je Vírská přehrada a z ní se dolů dostává voda a pak přes další vodárnu až k nám do skleniček. Vždy mě fascinovala ta voda, která se hrnula z vrchu.
   Už jsem veliká. Teda velká. Vystudovala jsem pedagogickou školu a později trestně právní. Moje zaměření? Vraždy!
    Jako vždy jsem přijela do Víru na prázdniny. Skoro nikdo tam už nejezdil. Měla jsem 12 bratranců a sestřenic a 2 sestry. Babička a Děda zase dělali na zahrádce. "Ahoj!" vykřikla jsem. Babička se usmála a dala mi pusu na čelo. Děda jako vždy zkoušel sílu. Zmáčkla jsem mu ruku. Děda byl za mlada na vojně u tankistů. "Copak se tady děje nikdo se neusmívá a schovávají se?" usmála jsem se. "Našli nahoře mrtvolu!" řekla babička a už to bylo.
   Stála jsem nad mrtvolou. Policista mě sledoval. "Zjistila jste něco McKeyová?" zeptal se policista. Svlékla jsem si svetr, začínalo být horko.
Na hrudi se mi leskl veliký pavouk. To bylo zajímavé, sbírala jsem s nimi trička, ale měla jsem z nich panickou hrůzu. "Ano… je mrtvý!" odsekla jsem. "Všimli jste si, že si tady někdo hraje na upíry?" ukázala jsem na dvě tečky na jeho krku. Vytáhla jsem z kapsy švýcarský nožík. Řízla jsem mrtvolu do nohy. Žádná krev. "Sakra vysál ho brčkem?" zeptala jsem se. Policista jen zíral.
   Nikdy jsem nevěřila na temno, upíry a jiné smrady ze záhrobí. Nevěřím v to, na co se nedá sáhnout. Chytla jsem svetr. "Nemá krev!" oblékla jsem se. Bylo mi nějak chladno. Třásla jsem se. Policista to samé. "Kdy si přijedou pro mrtvolu, aby ho mohl patolog vyšetřit?" zeptala jsem se. "Patolog?" zeptal se tupě policista. "No nic tak mi potom dejte vědět!" dala jsem mu vizitku.
    V noci jsem nemohla usnout. V hlavě jsem měla pořád jeden obraz. Mrtvého muže. Posadila jsem se a bouchla do hlavy o strop. Spala jsem v chalupě, nahoře v podkroví. Bylo tam asi sedm matraček vedle sebe. Nebyla jsem moc vysoká, měla jsem 147 cm. Porucha v růstu. Vždy jsem vypadala na 12 let. To mě hezky sralo.
   "Sakra!" mnula jsem si hlavu. Mám hnědé vlasy s umělým melírem. Koukla jsem se okénkem ven. Venku svítil měsíc. Dorůstal do úplňku. Nemohla jsem usnout. Pořád mi to vrtalo hlavou.
    Vzala jsem si prášky na spaní. Když jsem se probudila, bylo 11:00. "Bože!" vylezla jsem z postele a rychle se soukala do oblečení. Na sobě jsem měla krátké kraťase a bílé tričko s tarantulí.
    Vylezla jsem ven. Svítilo sluníčko. Vtom začal zvonit mobil. "Haló? Tady McKayová!" "Tady kapitán Marten!" ozval se z mobilu hluboký mužský hlas. "máme tady vraždu a potřebujeme vás tu!" řekl. "A kde?" "U vírské přehrady…" Chvíli jsem mlčela. "OK" řekla jsem a položila mobil.
    Na kole jsem již dlouho nejela.
Naposledy když mi bylo 16 let. Dojela jsem celá zpocená nahoru. "Co tak dlouho?" usoudila jsem podle hlasu, že je to kapitán Marten. "Jistě nemám auto!" odsekla jsem. "Jsem kapitán Marten…říkejte mi Tomáš" usmál se. Oplatila jsem mu to sladkým úsměvem. "Daniela."
   Mrtvý byl ten policista, co mě včera sledoval u včerejší mrtvoly. Polkla jsem. "Co se mu stalo?" zeptala jsem se a zírala na jeho bledý mrtvý obličej.
Včera byl, ještě živí a dneska. Zavrtěla jsem hlavou. "Tak co si o tom myslíte?" zeptal se mě kapitán. "No…má tady dvě dírky po kousnutí" houkla jsem. Otočila jsem mu hlavu. Jeho oči byli takové klidné jako by ho kdosi zhypnotizoval. Polkla jsem. "Nikdo s tělem nehýbal?" zeptala jsem se. Kapitán Marten zavrtěl hlavou.
   Když jsem skončila s ohledáním, stoupla jsem si. Popošla jsem k autu a snažila se v klidu dýchat. "Asi tady máme sektu!" řekla jsem. Kapitán Marten se ušklíbl. "No to se už 50 let nestalo" povytáhl obočí. "Tak jsou originální, nebo je to moc výstřední" řekla jsem.
    Kapitán Marten se tvářil zmateně. Jistě zase si hraji na chytrou policistku. Usmála jsem se. "Omlouvám se." Ten policista není moc chytrý. "Takže tahle sekta je velice nebezpečná" otočila jsem se k lesu. Les tmavl. Jak se začala blížit noc. "To už je tolik hodin?" Na hodinkách bylo 18:30.
    Kapitán se koukl mým směrem. "Tak co?" zeptal se mě. "Jela byste semnou na večeři?" Trochu jsem se začervenala. "Co? Já?" koktala jsem. To bylo poprvé, co mě někdo někam chtěl pozvat. Kdo by se zajímal o malou policistku?
  
  
Přijeli jsme do vedlejší vesnice. Seděli jsme naproti sobě. "Tak co si dáte?" zeptal se Tomáš. "No…"rozpačitě jsem se rozhlédla. I on vypadal, že s nikým nikde nebyl. Koukla jsem se do jídelního lístku. "No třeba těstovinoví salát" "Vegetariánka?" zeptal se. "Ne…jen nemám hlad" usmála jsem se. "Omlouvám se, ale ta vražda…nedělá mi to dobře."
    Tomáš mi vyprávěl, co zjistil. Mě to, ale pořád nedávalo smysl. Jeho úsměv se mi líbil. "No a co si myslíte, vy?" zeptal se. "Sekta nebo tady řádí upír" vtipkovala jsem. Podal mi složku. "Na tohle se koukni, Dany" řekl potichu a dal mi k tomu vizitku. Zaplatil. "Potom mi zavolej" políbil mě.
   Ležela jsem nahoře zachumlaná v dece. Pouštěla si diskmena s MUSE. Za posledních 300 let tady bylo více případů, kdy byli mrtví. Vždy mladí lidé. Jména byla podobná Běla, Martina, Honza a podobně.
   Začal mi zvonit mobil. Převalila jsem se a zvedla ho. "Haló?" řekla jsem. "To si ty? Ta mladá vyšetřovatelka?"ozvalo se z telefonu. "Kdo je tam?" vyděšeně jsem se zvedla na loktech. "Jak ubohá, malá, slabá…kdo další bude na řadě, než zjistíš pravdu? Kdo zemře?"zeptal se hlas. Otřásla jsem se. Cítila jsem jeho pohled jeho dech. "Kdo jsi sakra?!!!" vykřikla jsem. "Já jsem ten, který dostane i tebe!"zavěsil. Dýchala jsem prudce a vyděšeně.
    Vyhrabala jsem číslo Tomáše. "Tady Marten" ozvalo se. "Ahoj Tomáši budeš mi věřit, když ti řeknu, že mi volal vrah?" roztřesený hlas vše dokazoval. "Ale jak by dostal tvoje číslo?" zeptal se Tomáš. "Dala jsem vizitku tomu policistovi"zašeptala jsem a prohrábla si vlasy. Hodinky ukazovali něco po desáté. "Sakra" sykl Tomáš. "Neboj se, nepůjde po tobě."
   V noci jsem měla sen. Seděla jsem pod stromem, nade mnou stál hnědovlasý muž, za ním stál Tomáš. Jeho černé vlasy byli mastné. Prosebně na mě hleděl. "Nenechávej mě tady!" volal. "Já tě tady nenechávám!" křičela jsem. Hnědovlasý muž se smál. Já a Tomáš jsme se snažili chytit za ruce.
   Probudil jsem se. Bylo 6:00 ráno. Převalila jsem se. Vedle mě ležela miska s krví. Vykřikla jsem. Seběhla schody a oblékla se.
   Babička se na mě koukala. "Jsi brzy vzhůru" řekla. "Jo. V posteli jsem měla misku s krví" řekla jsem jako by nic. "Ou." Děda nic neříkal.
   Tomáš se na mě koukl. Byl bledý.
Podala jsem mu misku. "Prosím tě, jaká je to krev?" zeptala jsem to. "Dám to na testy." houkl. "Analýzu!" řekla jsem ironicky. Zasmál se.
   Včera nikdo nezemřel. Vydala jsem se do lesa. Přemýšlela jsem. Proč zabíjí? O co mu jde? Nevěděla jsem. Tomáš vypadal bledě. Měl snad stejný sen? Zastavila jsem se u pomníku. Byl posetý krucifixy a na něm stálo. 'V nouzi největší vezmi si jeden z nich' chmátla jsem po jednom. Pomník tu stál již dlouho. Všichni lidé se mu vyhýbali. Říkali mu 'Pomník smrti'. "Jak výstižné" poznamenala jsem.
    Prošla jsem všechny místní zříceniny. Poslední jsem našla až k večeru. "To bude cesta!" houkla jsem a utíkala dolů. Bylo to z kopce. Jediné plus.
Cesta se klikatila polem potom, mířila do lesa. Jsou prázdniny! Vzpomněla jsem si na skaut. Moje děcké vzpomínky vyplouvali na povrch. Nadechla jsem se. Chtěla jsem to vrátit. Bohužel to nešlo.
     Slunce zapadalo za kopce. Lidé už takovou krásu nevidí. Usmála jsem se. Temné stíny mě už neděsili. Byla jsem dospělá. 27 let. Když jsem byla malá, říkala jsem si, že se toho snad nedožiji. A teď? Chtěla jsem vše zpátky!!!
   Na mobilu jsem neměla signál. Tma pohltila vše! Polkla jsem a vydala se lesem domů.
Bylo mi zde tak nějak divně.
   Smích se ozval v zápětí. Otočila jsem se. Tan muž ze snu stál za mnou asi 4 metry ode mě. "Opravdu nemáš strach!?" vykřikl. Měl francouzský přízvuk. "Ne nemám!" šla jsem dál a snažila jsem si ho nevšímat. Náhle stál přede mnou. Vykřikla jsem a chytla zbraň. "Je zábavné vás smrtelníky pozorovat." Řekl a jeho hlas mě zastudil v kostech.
"Ty a Tomášek" zasmál se a vyrazil mi zbraň. "Jste oba tak slabí, ale nějaké společné pouto máte" připustil muž. Odhodil mě. Dopadla jsem na zem. Vyrazil mi dech. Nebyla jsem pro něj těžká, on by snad odhodil i auto! Převalila jsem se. Pevně mě chytil za bradu. "Přes tebe jsem z něho mohl vysávat životní energii každý večer moje malá!" "Kdo sakra jsi?" zeptala jsem se. "Kdo jsem? Ty mě neznáš?" zasmál se.

  

Stál asi 2 metry ode mě. "Jmenuji se Antonín van Lagger" uklonil se. Otřela jsem si z nosu krev a sáhla po záložní zbrani. Chytil mě dřív než jsem mohla pohnout. "Ne, ne, ne" zašeptal.
   Koukala jsem mu na ústa. Počkat on je jako flek! Já ho nevidím pohybovat! Jeho zuby byli špičaté, všechny! Vytřeštila jsem na jeho zuby oči. "Mutant?" připadal jsem mu směšná. "Ne" dýchl mi do obličeje. "No fuj…" zacpala jsem si nos. Z úst mu táhlo jako z mrtvoly, která se hezky dlouho rozkládá na slunci. Zasmál se. "Dneska už jsem večeřel moje maličká."
    Chvíli jsem na něho zírala. "A co sis dal? Mrtvolu?" zavrčela jsem. "Ne… Tomáše!" pevně mě chytil a vyhodil na rameno. "Tomáše?" zeptala jsem se hystericky. "Ano … klid nebolelo ho to" zasmál se.
   Musela jsem zavřít oči, dělalo se mi mdlo. Běhal rychle jako auto. Zastavil se u jeskyně. "Vítej doma, Anno" řekl klidně. "Anno? ANNO?" Ječela jsem. "O co ti jde?" odhrnul mi vlasy z očí. "Ano, Anno tentokrát mě neodmítneš!" "Sorry, ale já nejsem Anna!" polkla jsem. "Já jsem Daniela!"
    Se smíchem se otočil. Podal mi černobílou fotku mé prababičky.
Byla mi za mlada tak podobná. Vytřeštila jsem na ni oči. "Akorát ty vlasy se k tobě nehodí, Anno!" řekl. "Ses zbláznil, člověče!" couvla jsem. Chytil mě za vlasy a přitáhl si mě. "Tohle neříkej!" zavrčel. "Nikdy si nebyla tak drzá, Aničko!" "Nejsem, Anna jsem Daniela, ty jedna kreaturo!" To ho pobavilo.
   Snažila jsem se vymyslet co dál. Rozhodně jsem nechtěla být Anna! Snažil se mi nacpat nějaké její šaty, ale s tím sem ho odpálkovala. To se mu nelíbilo. Čekala jsem, kdy budu moct něco udělat.
   Ráno jsem poznala. Věděla jsem, co musím udělat. Pomalu jsem se posouvala ke slunci. Potom jsem se odkutálela. Antonín zavrčel a chytl mě. Strčila jsem mu krucifix před nos. Zaječel a pustil mě. Blahodárné světlo! "Och díky mému podvědomí za ten krucifix!" "Neutečeš!" křičel z jeskyně Antonín.
   Doběhla jsem k domu a začala si balit. Nevšimla jsem si muže, co seděl u stolu. "Bože co zase, já už se vážně ničemu nedivím, kdo sakra jste?!"lekla jsem se. "Omlouvám se" uklonil se a políbil mi ruku. "Jmenuji se Maxmilián" zašeptal na ruce měl mosazný náramek. "OK" koukla jsem se na něho. "Co chcete?" zeptala jsem se. "Vědět kde je Antonín!" řekl tiše. "V jeskyni nahoře" řekla jsem a koukla se na něho, abych si ho prohlédla.
   Zrzavé vlasy svítili jako slunce. Modré oči vypadaly jako by hodně zažili. "Zavedete mě tam?" "Mohu vám věřit?" namítla jsem. Usmál se. "Můžeš" měla jsem z něho dobrý pocit. Přikývla jsem.
    Jeskyně byla tmavá. "Pšt" zašeptal a vtáhl mě dovnitř. Antonín chrápal na kameni. Polkla jsem a schovala se za Maxmiliána.
Max šel rychle k Antonínovi.
   Vytáhl nůž. Zableskl se ve slunci. Zarazil mu nůž do srdce. Antonín se probudil, zaječel a rozprskl se. Zírala jsem na to s otevřenou pusou.
   Maxmilián mě dopravil domů. "Tys upíra asi nikdy neviděla" řekl klidně. "Ne to tedy ne…nikdy mě ani neunesl!" usmál se. "Měla bys jít na kontrolu" řekl potichu Max. "Nic mi neprovedl!" houkla jsem. "Měla bys jít na kontrolu!" zdůraznil mi.
   Šla jsem, sním k autu. "O co tady jde?" zavrčela jsem. Usmál se a otevřel mi dveře. Sedla jsem si. Hodil mi věci dozadu. "Vezmu tě do Brna, ale prvně tě vezmu k nám." "Ale…" položil mi ruku na krk. Trhla jsem sebou. Cosi provedl. Zívla jsem. "Ty šmejde!" potom byla tma.
   "Danielo?" kdosi mi položil ruku na tvář. Vrazila jsem mu. "Au"koukla jsem se na Maxmiliána. Držel se za tvář. "Jsme na místě" koukla jsem se ven.
    Velká bílá budova. "Hm…zajímavé" houkla jsem. Vystoupili jsme. Max obešel auto. "To je centrála nadpřirozena" usmál se. "Nejste doufám jako muži v černém?" zasmála jsem se. "Ne…" dovedl mě k domu.
   "Ahoj Franku!" usmál se, Max. Prošla jsem okolo a pokývla. "Šéf je tady?"

Frank přikývl. Šli jsme nahoru po schodech.
   Jeho šéf byl vysoký černovlasý muž. "Slečna McKeyová? Jsem Sajmon" usmál se a naznačil mi, ať si sednu. Zavrtěla jsem hlavou. Posadil se a nasadil tvrdý výraz. "Tohle nesmíte nikomu říct…upíři žijí v anonymitě…jistě jsou výjimky" usmál se. "Ale to jen když se zblázní." Koukla jsem se na něho. "Vy pro nás musíte pracovat!" vykřikl najednou. "Proč?" vyděsila jsem se. "Upíři na vás zajímavě reagují!" koukl se na Maxe. Ten se usmál. Koukla jsem se na něho. "Počkat!
Upír? To mi chcete říct že…tenhle je upír?" ukázala jsem na Maxe. Max se zazubil.
   Koukala jsem mu na zuby. Byli špičaté a bílé. Koukla jsem se po Sajmonovi. Usmíval se. "Jaký vliv mám na upíry?" přešel ke mně. "Nevím prostě je lákáš…" usmál se. Odstoupila jsem od obou. "Hele nekoukejte se tak na mě!" vykřikla jsem. Oba se šibalsky zasmáli. "Prosím začni pro nás pracovat" udělal oči. Zavřela jsem oči. "OK. Ale otázka tu je… co budu dělat?" zasmála jsem se. "Budeš chránit lidi před zlými bytostmi." A bylo to! Byla jsem ve firmě.
Ochránci s.r.o
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama