Zotročeni tmou

14. dubna 2010 v 15:04 | Sára
   --> Zotročeni tmou | jednorázovka |fantasy/scifi | psal dizlegtik


Pomalu jsem šla tmou. Náš svět už nebýval to co předtím. Upírům se podařilo nás zotročit. Já jsem jedna z posledních, co nejsou zotročeni.
Náš svět se propadl do temnoty tehdy, kdy moje babička nezvládla zastavit pána upírů v otevření brány zla. Lide ji za to, nenávidí a proklínají, ale oni neznají pravdu! Za to nemohla babička, ale její společník. Mladý kluk co se zaučoval na učitele. Zastřelil ji.

   Upíři dokázali být rychlí, ale já byla rychlejší. Také upíři si pěstovali lidi, aby měli dostatek potravy. Já přežívala na zvířatech a normálním jídle. Bohužel venku toho už moc nebylo. A tak jsem jedla tak dvakrát do týdne a pila také málo. Nesnášela jsem se za to, že nemohu pomoct lidem. Snažila jsem se, ale mé sabotáže byly čím dál víc o držku.

   Tma mi lezla do morku kostí. Potichu jsem šla k objektu. Vlasy v gumičce a temný pohled. Lidé už byli po dvě generace zavřeni, takže ani nevěděli, jaké to bylo kdysi. Utíkala jsem k plotu. Chytla jsem se ho a dostala ránu. "Au!" sykla jsem a odstoupila. "Upíři přece nepoužívají elektrický proud!" namítla jsem si. Za mnou se ozvalo zavrčení psa. Tušila jsem co to je. Když jsem se otočila, jen mě to utvrdilo.
Tříhlavý pes slintal všude kde mohl. Polkla jsem. Popošla jsem do leva pes taky. "OK pesane!" dokutálela jsem se pod ním. Pes strčil hlavu za mnou, tím se zapletl a spadl. Koukla jsem se za sebe. "Hodný pesan!" kdosi mě ze zadu napadl. Tohle byl upír. Normální člověk by po tomhle úderu ležel se zlomeninou. Zvedla jsem se od zdi. Musela jsem se jí chytat a dělala jsem, že jsem zraněná. "Co tady děláš, člověče…odkud si utekla?" otočila jsem se na něho. "Jsem z České republiky!" prudce jsem vykopla a přerazila mu nos.   Chytil mě a prohodil plotem. Vykřikla jsem. Dopadla jsem na zem a dokutálela se ke zdi.
Přišel ke mně. "Odkud si utekla?" zařval. "Já jsem venkovní tvor…já neutíkám!" rychle jsem si stoupla a začala couvat. Než jsem narazila. Vrazil mi a já dopadla na zem. "Si právě zatčena!" zasmál se a potom jsem omdlela.

   Probrala jsem se připoutaná na posteli. Och ta bolest hlavy. Otočila jsem se a zjistila, že tu nejsem sama. Jakýsi kluk cukal s pouty. "Jsi vzhůru!" vykřikl. "Co s námi udělají?" "Asi nás zabijí" řekla jsem v klidu. Připomínalo mi to vše terminátora. Protáhla jsem ruce pouty a rozvázala kluka. "Proč tu si?" zeptal se mě. "Jsem sabotér!" přikývl.
Vtom vešli dva upíří. Prudce jsem se otočila na noze a kopla ho do žaludku, druhého jsem odhodila do zdi. "Utíkej!" zaječela jsem. Přikývl, utíkali jsme chodbou a za námi upíři. "Umíš je zabíjet?" "Ne!" řekla jsem nervózně. "Sakra!" houkl.


Doběhli jsme na konec chodby. Vrazila jsem do dveří. Couvali jsme. "Asi je to…"zatahal mě za rukáv. Otočila jsem se. "Naštvaní upíři?" namítla jsem. Přikývl. S jekotem jsme utekli.

   "Co budeme dělat, co budeme dělat?!" křičel. " Hele neznám tvoje jméno!" řekla jsem. "Simon" usmál se. "Daniela" potřásli jsme si rukama. Potom jsme museli znova utíkat. "Stůjte!" upír máchal rukama než jsme do něho vrazily a povalili ho. Simona chytli, ale mě ne. Už jsem ho neviděla.

   Proč jsem se rozhodla zabít upíry?
To vám řeknu. Tedy napíšu.

   Jako vždy se máma a pár lidí rozhodlo jít protestovat proti upírům. Chytli ji a před celím davem popravily. Mě zůstala na krku malá sestřička.
Když jsem nedávala, pozor tak vyběhla ven z úkrytu a upíři ji chytli, ale oni neuměli zacházet s dětmi a omylem ji zabili! Pamatuji si její výraz…pořád se smála…i po smrti se usmívala. Od té doby ji někdy vidím a mluvím s ní, ale nejsem psychopat!

    Utekla jsem jim. Simona mi bylo líto. Pevně jsem stiskla poslední krucifix, který existoval. Upíři je nechali zničit v době mé babičky, ale ona jich pár schovala. Prudce jsem dýchala, nemohla jsem popadnout dech.

    "Danielo co se děje?" sestra zase stála vedle mě. "Zabili ho!" řekla jsem. "To je zlé!" řekla záhrobním hlasem. "Jo je!" koukla jsem se na ní. Růžové tvářičky, ale mrtvolný výraz. Děsila mě. "Co kdybys zmizela, Simono!" vyštěkla jsem. "Jsi mrtvá!" "Ale kvůli komu Danielo!" rozplynula se. Výčitky mě hlodali už dlouho a ona tomu nějak nepomáhala.
   Utíkala jsem rozbouranou ulicí v Brně. Brno bylo epicentrum upírů. Zde otevřeli bránu a vypustily zlo. Potichu jsem běžela ulicí Náměstí republiky. Tam byla škola, do které chodila babička jaká náhoda, že zrovna tam byla brána zla. Pracovalo tam moc dobrých učitelů. To mi vyprávěla maminka. Bohužel ta už do školy nechodila. Moje babička moji maminku měla docela brzo. Jestli v 15 letech. No nějak se to stalo.

    Zastavila jsem se před školou. Vše se rozplynulo a já viděla obraz školy a velmi šťastných dětí."Vidíš! Tohle naše babička zničila!" smála se Simona. "Ne ona ne!" otočila jsem se na Simonu. Obraz se rozplynul jako mlha. "Za to může ten pitomec Luke!" otočila jsem se na patě a šla rychle pryč.
   Lidé co žili, jako vyhnanci mě znali. "Daniela! Velká vnučka té co to tady celé zničila!" hostinský mě nenáviděl. Přitiskla jsem mu meč na krk. "Drž hubu ty tlusté prase!" zavrčela jsem. "Dneska tě chytily!" ozvala se Magda. Otočila jsem se na ni. "Jistě Magdo!" sedla jsem si k ní. "Co se děje?" zeptala se. "Myslím si, že začínám bláznit!" koukla jsem se na ni. "Zase si viděla sestru?" přikývla jsem. Magda byla dobrá přes duchy.
Uměla zdrhat rychleji než upíři. Usmála se. "Má tě ráda!" řekla. "Mě spíše trápí!" namítla jsem a napila se vody.

   V jednu ranu, bylo ticho a pak někdo vyrazil dveře. Otočili jsme se obě dvě na upíry. "Vypadneme!" proskočily jsme oknem. Obě jsme udělali kotoul. Já vytáhla meč. Magda držela dýku a kůl. Okolo nás bylo asi patnáct upíru.
   "Ale no tak proč vy dvě vždy kladete odpor!" zubil se na nás šéf zvláštní jednotky. "To víš je to zábava!" houkla jsem. "Odhoďte zbraně!" řekl neústupně. "Richarde! Víš, že to neuděláme!" řekla jsem potichu.

    Richard Boris se stal upírem dávno někdy v třináctém století. Byl krásný! Opravdový borec!
Měl krásné černé vlasy a oči zelené.

   Magda zavrtěla svými hnědými vlasy. "Nikdy!" Richard se olízl. "Obě jste zajímavé exempláře!"
řekl, ale já věděla, že mluví ke mně. Polkla jsem.

    Rozpoutala se bitva. Tedy spíše zatýkací procedura. Členové Richardovi jednotky byli dobří. My vlastně byla poslední zkouška. Magda zabila dva upíry. Já se prala s osmi. Zatím jsem je nezabíjela. Bude čas potom. "Co politika? Hm… to vás nenapadlo?" "Vy lidé nemáte žádné práva!" vyštěkl Richard. "Ty si byl taky člověk!" probodla jsem mladého upíra po mé levici. "Ano byl, Danielo! A zůstali mi lidské vlastnosti…ale vy jste jenom naše jídlo!" zaklela jsem. Tentokrát to schytali tři naproti mně.

   Richard byl starý hodně starý a měl moc, ale nepoužíval jí. U mě nemohl tolik. Byla jsem imunní proti jeho čárům.
Magda měla problém. Otočila jsem se. Richard šel ke mně. Zahlédla jsem ho koutkem oka. "Drž se dál! Ty … Miele!" vykřikla jsem. Zarazil se. "Já nejsem vysavač!" tvářil se pobaveně. "No a co!" chytla jsem Magdu a utíkali jsme pryč. Zastavily nás! "Bože odpusť!" vytáhla jsem krucifix. Zářil. Obrovská koule světla. Vím jistě, že jsem byla v té kouli! Ucítila jsem teplo. Ten kříž se zbláznil! Na krku jsem cítila spálené maso a kříž nikde nebyl. Dopadla jsem na zem. Konečně jsem se spamatovala a stoupla si. "Do hajzlu!" zakřičela jsem. Magda zírala na můj krk.

   Richard začal tleskat. "Krásné vystoupení!" chytil mě za rameno. Smetla jsem mu ruku z ramene a odhodila ho na zbořenou zeď kostela. "Sakra tohle mi nedělej!" šla jsem k němu a zvedla ho pár centimetrů nad zem. "Dej mi pokoj!" pustila jsem ho a utekli jsme.
   "Říkáš, že ta dívka visela nad zemí v obrovské světelné kouli?" bývali učitel mojí babičky seděl na židli. "Ano pane!" Richard nebyl vyděšený, zažil to jednou u lovkyně. Hned po proměně ji zabil. "Naše malá Daniela je lovkyně! Ale ví to?" koukl se na Richarda. Zavrtěl hlavou. "Vypište na ni odměnu! Chci ji živou!"

   Šli jsme po Provazníkové nahoru. "To je hnusné jak se ti to stalo?" "Nevím… vím, že jsem sakra vysela ve vzduchu!" řekla jsem klidně. Magda sebrala ze země papír. " Uf si slavná!" řekla, vytrhla jsem jí papír. "Tak málo? 2000 litrů krve? To mě urazilo!" zmačkala jsem papír a hodila ho pryč.

Takových úkazů bylo všude moc. Dívky co se vznášeli ve vzduchu! Ale většinou si toho nikdo nevšiml.

   Šla jsem rychle a za sebou vlekla upíra. Upír mě sledoval. "Nestačí to?" namítl. Přehodila jsem ho. "Au to bolelo!" ironie z něho sršela. Polkla jsem. Uhodil mě. Posléze použil sílu. Podcenila jsem ho. "Zůstaň stát moje maličká!" usmál se. Zavřela jsem oči a připravila se na kousnutí, ale to nepřišlo. Místo kousnutí mě kdosi udeřil do hlavy ze zadu.

   Pamatuji si pád a hádku. "Hlupáku, copak nevíš kdo to je?" "Ne nevím." Odhrnul mi vlasy ze zátylku. "Dotkneš se jí a Luke tě zabije!" Pohnula jsem se. Přimáčkl mě k zemi. "Luke? Ten by nezabil ani mouchu!" "Nesouhlasím, odpráskl mi babičku!" namítla jsem přidušeně. Potom jen tma.

   "Konečně!" radoval se Luke. "Mám oběť pro druhou bránu zla!" smál se. "Zapomeň!" řekla jsem na rovinu, když jsem ho slyšela. "Nejsi v postavení odmlouvat!" poplácal mě po tváři. Já se mu za to zahryzla do prstu. "Au ty mrcho!" praštil mě. Richard ho chytil za ruku. "Nech ji být!" zavrčel. "Ale Richardku!" zasmál se. Chytil mě za tričko. Vysela jsem asi 10 cm nad zemí. "Tohle je moje oblíbené triko!" kopla jsem ho mezi nohy. Zaskučel.

   Richard mě připoutal k židli. Koukl se mi do očí. Měl něco v plánu! Polkla jsem. Luke se skácel k zemi. "Zabij tu couru!" řval. Pousmála jsem se. Richard vzal můj meč, zavřela jsem oči. Sekl. Zaťala jsem zuby. "O co jde?" byla jsem živá. Luke nikde nebyl. "Tak to jsem chtěl udělat dlouho!" políbil mě. Trhla jsem sebou. "A tys mi dodala odvahy…znal jsem tvoji maminku" pousmál se. "Jí by se nelíbilo, že tady jsem!" vyštěkla jsem. "Jsi jako ona!" hrál si s nožem. "Ale přece tak rozdílná!" přiložil mi chladnou čepel ke krku. Polkla jsem. "Tvoje matka byla moc přelétavá." Usmíval se. "Vůbec nevíš kdo je tvůj otec, že?" polkla jsem. "Jsem to já…Danielo!" Zavrtěla jsem hlavou.


Nechtěla jsem mu věřit.
Řízl mě do ruky. "Nevěříš?" usmál se. "Tebe by nikdo nevysál! Máš upíří krev!" zazubil se. Koukala jsem se jinam. "No a co!" vyštěkla jsem.
Zamračil se. "Ach jo… tvoje výchova je zanedbaná!" pousmála jsem se.

   Simona se objevila za ním. "A jsi v loji!" posmívala se mi. "Už vypadni, Simono jinak se, neudržím!" zakřičela jsem. Richard sebou cukl. "Jsi v pohodě?"
Našla jsem v sobě odvahu a sílu. Přetrhla jsem pouta. "Ustup…teď tomu dám řád!" zasmál se.
   Vyrazila jsem s ním dveře. "Říkala jsem ti, ustup!" zavrčela jsem a rychle šla po chodbě. Upírů jsem si nevšímala. Musíme dát světu světlo.

   Nějak jsem se dostala na místo určení. Stáli jsme v kruhu kolem brány světla. Drželi jsme nad ním ruce a cosi zaříkávali.

   Brána se začala otvírat. Vytrysklo světlo! "Super!" zaradovala jsem se. Z brány vyšlo pár lidí. "To si stím neporadíte sami?" rozčilovala se moje babička. "Babi…přece…tys přece celý svět do tohohle uvrhla!" řekla jsem. "To na mě nehodíš!" křičela babička. "No jo Luke je mrtvý!" "Šikovná holka." Houkla babička. "To ne já!" namítla jsem.

   "Co jste to tady provedly?" koukali po světě. "Co jste nám nechali jako dědictví!" řekla jsem drze. "Pozor na jazyk!" šli jsme ulici. A nad námi začalo svítit světlo. "Och bože!" vřískali holky. Upíři se rozpadali. "Dlouho vyhrávat nebudete!" křičeli a stáhly se do podsvětí.

Tak končí příběh Daniely ale co jiní? Řekneme si i o nich! 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama