Květen 2010

Das

5. května 2010 v 12:22
Plamen naděje 
Das 
fantasy

:)


28. 6. 2132 – Kapitola 2: povstalecká spojka

2. května 2010 v 22:03 | Hakky(hobit)


Koho by napadlo se vracet na stejné místo? Tentokrát jsme zaletěli do doku číslo 156 jen jsme naházeli zásoby a počkali na dopisy a povstalce co chtěli něco vzkázat rodině a pak jsme z tohoto prokletého místa vypadli.

"Pane!" Ed se na mě otočil. "Nepřátelská loď asi 10 kilometrů nad námi!" koukla jsem se na Eda. "Zapni maskování …" ušklíbla jsem se na něho. "Jistě madam!" zasalutoval …"
Naše nová novinka na lodi, mohli jsme se maskovat. Byly jsme neviditelní jak senzorům, tak očím. Sharí si malinko hrála, když byla s Mettem. Sebrala jsem se a koukla na Eda. "Máš to tady na povel …"

Každý mě znal. Chodila jsem tady normálně. Po chodbách ve strojovně. "První zastávka bude Ero … planeta v sektoru Alfa … povstalci tam mají základnu kousek od aliance" ozval se za mnou Henry. "Vím … byla jsem tam v 17 letech … je to tam hezké …" podotkla jsem a došla jsem ke skleníku.

"Něco tě trápí?" Henry byl hodně citlivý na změny nálad. "Ale ne … jen to že vás vystavuji nebezpečí … tebe a Sharí … a mimino" koukla jsem se na něho. "Mett se tady měl narodit a jsem za to vděčný, miluji svou ženu i svého syna Dany" koukla jsem se na něho. "Vím, ale i tak mám o vás strach." Odpověděla jsem.

Ero - planeta třídy alfa. Vyspělá technologie třídy A.

Rostliny nám dodávali kyslík. Nadechla jsem se a rozhlédla se. "Emily?!" z kytek vykouklo děvče. Je jí 14 let a její rodinu zabila aliance. "Ano Dany?" sledovala mě hnědýma očima. "Jak ti to tady jde?" Emily se rozhlédla. "Extra … je to tu zábava" odpověděla. Vždy nosila brýle jako nějaký technik. "Kytky jsou v pořádku" kývla jsem a hodila ji sušenky. "Zase jsi nebyla na obědě …" podotkla jsem. "Nepotřebuji, ale děkuji za sušenky Dany!" zase zmizela v kytkách.

Pokračovala jsem na můstek. Ed seděl u počítače a natáhl ke mně ruku s dopisem. "Přenesu tě, chceš?" zasmála jsem se a stoupla jsem si do místnosti pro přenos. "Za 30 minut tě přeneseme zpátky tak si pohni …" Ed mi hodil vysílačku. "Jistě Ede!"

Přenos mě dostal před hranice aliance. Rozběhla jsem se k povstaleckému táboru. Vysílačku jsem si strčila do ucha. "Tak Ede naviguj!" koukla jsem se před sebe.

"Dobře Deny … jdi rovně asi 300 metrů …" vydala jsem se podle instrukcí po tři sta metrech jsem zastavila a koukla se před sebe. "Jsem tu Ede" zavolala jsem do vysílačky. "Teď dolů a jsi tam!" odkryla jsem listí a slezla do prohlubně.

"Kdo je to?" namiřili na mě všichni zbraně. "Smrt alianci … nesu vám zprávy od vašich druhů" schovali zbraně. "Dany! Děkuji …" vynořil se z pozarohu Erik. Tohoto kluka jsem potkala v boji proti alianci před 14 dny.

"Ou tak ty operuješ tady?" zeptala jsem se a dala mu vzkaz. "Ano …" v tom jsem stála na naší lodi. "Musíme letět! Aliance nás zaměřila" přikývla jsem a sedla si. "Letíme!" vydali jsme se na další cestu do vesmíru. 


25. 6. 2132 – Kapitola 1: Ernest Boon – Einstein

2. května 2010 v 22:01 | Hakky(hobit)
--> Vesmírná loď Veronna | díl | Edice : Veronna

Neobjevili jsme se nejméně 2 roky!Aliance po nás, ale přesto pátrá, protože jsme nepřátelé vesmíru. Jsou to keci jen jsme párkrát pomohli povstalcům. Jsme jako stíny. Nemohou nás vypátrat a to je štve. Mají strach. Objevíme se kdekoliv a kdykoliv.

Vypnula jsem nahrávání, protože kdosi zaklepal. "Dále!" dovnitř vstoupila Sharí. "Našli jsme další vysílání …" řekla nejistě. "Aliance útočí na Veelu" otočila jsem se na Sharí. "Veela? Není to ta planeta co nám pomohla, když nás honil Ernest Boon?" Sharí kývla. "Ernest Boon tam také útočí!"

Veela - planeta třídy delta. Vyspělá technologie třídy B.

Planety se třídila na kategorii A, B, C, D.
A- vyspělá velice vyspělá je v alianci, B - vyspělá jako země v roce 2000, C - nevyspělá ale žijí tam chytré bytosti, D - lidé jsou jako v době ledové.

"Boon … náš milí vedoucí lodě Einstei" podotkla jsem a vydala se na můstek. "Otočit směr na Veelu! Letíme si pokecat se starým známým!" "Jistě veliteli!" lidé si mě oblíbili prala jsem vše až moc s nadsázkou.

Hyper pohon a mohli jsme letět. Nebyly zase tolik daleko. Naše loď byla rychlá a vyspělá takže jsme byli asi za 4 minuty na místě.
"Otevřete mi kanál …" řekla jsem naštvaně a sedla si pohodlněji. Na obrazovce se objevil Boon. Blonďák s modrýma očima a tvrdým výrazem. Nesnášela jsem ho a popravdě on nesnášel mě. Bylo to z obou stran.

"Zdarec Boone! Ta tvá rachotina seještě nerozpadla … hm vidím, že máte nové vybavení!" vstal ze židle. "Rowlenová!" zařval, ale mě nezajímal. Znuděně jsem se na něho koukla. "Ano Boone?" zeptala jsem se ho. "Chce s tebou mluvit aliance a máš být zatčena za vlastizradu a popravena!" podrbala jsem se za uchem. "Ale no tak všichni víme moc dobře, že aliance není to, co bývala!" poposedla jsem si dopředu. "Plno korupce!" Boon se zasmál. "Nás je 6 vy jste jedna loď …!"

Zamyšleně jsem na něho hleděla. "Matematika mi nikdy nešla Boone …" podotkla jsem. "Jste hluchá nebo blbá …?!" zamyslela jsem se. "Vždy jsem měla potíže s autoritami …" řekla jsem nejistě a zvedla jsem se z křesla.

"A teď k věci … přestaňte pálit na Veelu nebo budeme muset střílet a z těch vašich šesti lodí zbude jedna hromádka popela …" Boon se začal chechtat. "Sbohem v pekle Rowenová!" povytáhla jsem obočí.

"Štíty na maximum! Nabít zbraně a sestřelte je z oběžné dráhy!" zase jsem si sedla. "Na můj povel … pal!" vyletěli, červené světla. Chvíli to byly jen šipky a pak se to rozdělilo na maličké částečky. "Pořád je upozorňovat mě nudí …" jakmile se rudé částečky dotkli lodě ta zajiskřila a zmizela.

"Výborné Dany!" smál se Ed. Připoměl mi generála Cooupa. Co by na mě asi řekl? Povzdychla jsem si. "Nebít a sestřelit je všechny!" zbraň nebyla nebezpečná, jen je poslala na druhý konec vesmíru. Bude jim trvat
4 roky, než se vrátí do naší soustavy. "Boone … páško!" koukla jsem se na obrazovku. Zařval a zmizel, když do něho narazili částečky rudého světla.
"Uznávám, že tato metoda se mi líbí nejvíc!" koukla jsem se po Sharí, která držela v náručí své maličké dítě. Byl mu rok. Došla jsem k ní. "Nejsme zabijáci Sharí … jak je Mettovi?" pojmenovali ho po dědečkovi Henryho. "Výborně … vyspinkal se." Odpověděla Sharí. Kývla jsem a poslala ji, si odpočinout.

Naše posádka se rozrostla o nové členy posádky. Z pěti lidí se stalo deset a z deseti, dvacet. Povstalci nebo lidé z aliance, kteří nechtěli bojovat ani na jedné straně. Začalo se nám říkat vesmírní piráti.

Vesmírní piráti - lidé co se nerozhodli, na jakou stranu přejdou. Bojují za to v co věří. Mjí svoje lodě, své lidi a vlastní názor a rozum.

Na vesmírné piráty byli odměny až přes 20 miliónu euro. Prvně za nás nabízeli 3 milióny, naštvala jsem se a vyhodili jsme jim do vzduchu loď jménem Excalibur jistě, že až potom co jsme je upozornili, že by měli odletět v modulech pryč.

Aliance zvýšila cenu na 10 miliónu euro. To se mi taky nelíbilo a tak jsme pokračovali. Přišli na řadu loď Avalon, Sechmet a Anup. Konečně v nás viděli hrozbu a zvýšili odměnu za nás na 30 miliónů eur. Byli jsme nejdražší, ale taky nejvíce nebezpeční.
Sledovala jsem místo kde stála loď Einstein. "Hm … za 4 roky zdarec …" koukla jsem se na posádku. "Otočit a letíme domů …"

Domov byla naše loď, ale žili jsme i na planetě zvané Ynom 17. Tam jsme vždy nabrali zásoby, trochu si zašpásovali s hochy od aliance. Plno jsme jich poslali do nemocnice. Sebrali jsme vzkazy povstalcům na různých planetách a zmizeli ze systému planet. 

Vesmírná loď Veronna

2. května 2010 v 21:56 | Hakky(hobit)
--> Vesmírná loď Veronna | díl | Edice : Veronna

Tato publikace není ani StaTrek a ani Hvězdná pěchota. Inspirace tu byla, ale vše je z hlavy!  

Vesmírná loď Veronna
Vesmír je velký a neprozkoumaný. Lidé začali s vesmírným programem v roce 1950. Prozkoumali jen okolí své planety, nikdy se neopovážili jít jinam.


V roce 2012 přišla veliká apokalypsa, která zničila velké státy. Začala válka. Lidé se pobili a zůstala polovina populace. Začalo odznova. Lidé si udělali nová města. Znova se obnovily nové vesmírné programy. Děti se učili pomocí elektrod, které předávali informace do jejich mozku, proto tedy mohli být vědci již v 14 letech. Od 12 let byla povinná školní docházka.


Již v roce 2145 byl vynalezen první světelný super pohon a potom asi o 5 let byl nalezen hyper pohon. Lidé se začali zaměřovat na umělou inteligenci. Tento směr se udržel až do roku 2170, kdy byl vynalezen první android, který uměl operovat sám a sám uměl rozvážet léky po nemocnici. O 20 let později byl vynalezen první robot s lidskou kůží a lidským chováním.


Lidé se, ale v bádání nezastavili objevil se nový věk, věk zvaný "Space drive" nikdo netušil kdo tento šílený nápad dostal, ale ujal se. Lidé začali létat dál do vesmíru a našly si plno nepřítel, ale i přátel.


Nadechla jsem se. Moc informací na jeden mozek. Říkalo se o mě, že mám nízké IQ a proto jsem se učila s přestávkami, ale myslím si, že tady byl jiný problém. Nikdo nevěděl, že toho mám v hlavě víc než normální dítě a já to najevo nedávala. Rodiče na mě kašlali a já na ně taky kašlala. V 17 letech jsem byla jen na škole. Normální dítě už ve 14 -15 letech zvládalo létat s lodí nebo vyrobit atomovou bombu.


Hlásila jsem se již po třetí s průměrem 1,2 na vojenskou akademii, abych se stala pilotem ve vesmírné lodi. Když jsem přišla domů, sestra zase perlila, že dostala jedničku a to ji bylo jen 8 let. Sestra již dostala 3 potvrzení o studiu ve vědecké universitě. Nenáviděla jsem ji.
V pokoji mi na stole ležel dopis. Zvedla jsem ho a prohlédla si adresu. "Tak co mi napsali tentokrát …?" zavrčela jsem vztekle. "Nejste přijata …?" otevřela jsem ho a začetla se.


Vážená slečno Danielo Samantho Rowlenová.
Na pilota vás nepříjmeme, ale velitel Cooup si dovolil vás přijat na naši školu aby jste se stala vojákem naší hvězdné pěchoty a mohla mít práci.Víme, že jste se již dvakrát hlásila a tak potřetí vám dáme šanci. 31. 8. 2230 se hlaste na základně v Obreu. Vyzvedne si vás pan Cooup a odpoví vám na vaše dotazy

Děkuji Velitelství hvězdné pěchoty.
Napsal: Daniel
Semuel Deniroo



Zasmála jsem se a koukla jsem se na kalendář. Za den jsem se měla hlásit v sousedním městě. Usmála jsem se. Na co se loučit? Sebrala jsem věci a sbalila se.
Ve Obreu žila moje babička, takže jsem se těšila a mohla jsem odjet hnedka. Dopis jsem si vrátila do kapsy a sešla schody. Sestra hrála na klavír a matka s otcem doma nebyli. "Génius malý a odporný!" odešla jsem dveřmi pryč.


Trvalo mi 3 hodiny, než jsem se dostala do Obrea, které bylo od sut asi 3000 kilometrů. Měli jsme velice výborné a rychlé stroje. Těšila jsem se na babičku.


Když jsem dorazila na ulici Deavorovu 34 musela jsem se divit, jak se to ti za těch 10 let změnil. Babička žila až na konci ulice v opuštěném domku. Sebrala jsem odvahu a zaklepala. Prvně to vypadalo, že tam nikdo není, ale pak se kdosi došoural a otevřel.


Babička se velice změnila, už byla stará, měla snad 90 let, ale přesto měla pořád úsměv na rtech. I teď. Vyšla ze dveří a prohlédla si mě. "Danielo Samantho
Rowlenová!" sledovala mě tvrdým pohledem. "Jako vždy máš rozcuchané zrzavé vlasy a oči zelené jako čínští draci" upravila mi vlasy a vzala mě dovnitř. "Co tě sem přivádí?" ptala se mě babička, když jsem se posadila ke stolu, a dala mi koláčky co upekla.


"Ale … dostala jsem se na vojenskou školu" řekla jsem a ukousla si koláčku. "Zbláznila ses?! Zabijou tě … začíná pomalu válka a pěchota to nevidí!" kývla jsem a koukla jsem se na ni. "Začíná válka a na tos přišla kde babi?" jen se koukla do země.


"Danielo … a co rodiče? Vědí to?" zavrtěla jsem hlavou a koukla jsem se do zdi. "Nechci aby to věděli nenávidí mě … vidí jen Lili … tu malou krávu …" babička mlaskla. "Je to tvá sestra …" upozornila mě celkem zbytečně. Pokrčila jsem rameny. "Nezajímají mě …" řekla jsem bezcitně a dojedla jsem. "Zítra tam jdu … a konec!"


Další den jsem se sebrala a rozloučila se s babičkou. "Babi …" zašeptala jsem tiše. "Mám tě ráda pamatuj si to …" odešla jsem.

Základna v Obreu byla tichá. Lidé sem moc nejezdili. Když jsem došla k hlavní bráně tak jsem si vytáhla dopis od Deniraa a podala jim ho. "Mám se tady hlásit …" usmála jsem se na vojáka. Kývl a otevřel bránu.
"Vítejte na základně v Obreu … generál čeká u sebe … najdete to …" zmizel zase na stanoviště.


Chodba byla tichá všichni pryč. "Generál Cooup" přečetla jsem si nahlas cedulku na dveřích. Zaklepala jsem. "Dále!" ozval se měkký mužský hlas. Vešla jsem do tmavé místnosti. Uprostřed místnosti stál starožitný stůl a o něho byl opřený muž starší postavy s šedými vlasy a modrýma očima. "Sedni si, Danielo …"


Sedla jsem si naproti němu, neznala jsem ho. "Jsem generál Cooup … James Cooup …" pousmál se. "Když jsem viděl tvoje výsledky ve škole maličko mě to šokovalo Danielo …" vytáhl moje vysvědčení, všechno co o mě kdy měli. "Zklamala si rodinu … i učitele …" dal si před sebe první vysvědčení co jsem kdy měla. "Byla jsi nadějné dítě Danielo … Co se stalo?" zeptal se. "Od 7 ročníku jsi měla jen problémy … vím, že jsi chytré dítě … teď už slečna" nadechl se a já v šoku sledovala co o mě všechno ví.


Všiml si mého výrazu. "Každého si prověřujeme … v tobě je tolik potenciálu byla bys výborná na cokoliv proč si to zahodila?" koukla jsem se z okna. "Kvůli rodině!" odpověděla jsem tiše a sledovala ho. "Chci k pěchotě … protože cítím, že je to, to pravé pro mě …" kývl a zaklapl mou slohu. "Ano je tomu tak … je to něco pro tebe a já si tě vybral … jednu studentku, kterou chci učit …" vstal a vyšel na světlo. "Z 300 studentů jsem si vybral tebe chci abys měla budoucnost na mé lodi Veronna." řekl tiše.


V šoku jsem na něho hleděla. "Mě?" vykoktala jsem tiše. "Ano tebe Danielo, ale" otočil se k oknu. "Potřebuji vědět ještě něco …" poposedla jsem si na židli. "A co?" zeptala jsem se tiše. "Tvoje rodina … když přijmeš nabídku, neuvidíš je hodně dlouho …" otočil se na mě. "S nimi nemám problém! Klidně to příjmu …" koukla jsem se na tašku u dveří. "Dobře můžeme jít …"


Svět je teď rozdělen. Říkáme si aliance světů. Pěchota je smíchaná z více národů. Něco jako StarTrek lidé jsou každý přes něco jiného. Od vědců po mistry v bojových uměních.


Klidně šel chodbou k východu. "Dělalas nějaký sport?" zeptal se mě klidně. "Ano … pane dělala jsem kung-fu …" kývla jsem hrdě a vyšla ven na světlo. "Výborně … kolik let?" zeptal se tiše. "Asi 8 let …" odpověděla jsem a došla k bráně. "Výborně!" mnul si ruce.


Vyšli jsme ven. Zamířila jsem k parkovišti. "Danielo … už jsi u flotili …!" ukázal směrem k letišti. "Pane?" zmateně jsem se na něho koukla. "Letíme hned na Veronnu Dany" odpověděl mi a vzal mi věci. "Uvidíš …
bude tě to bavit!"


Nastoupila jsem do lodi a nervně se rozhlédla. "Sedni si …" koukla jsem se na generála a sedla jsem si. "Víš poprvé je let nepříjemný, ale zvykneš si …" připnul mě jako bych byla jeho dcera.
Pak odešel.


Stroj se zatřásl a zvedl se ze země, to jsem poznala, když se mi otočil žaludek a 90 stupňů. Koukla jsem se oknem ven. Chvíli jsme byli ještě v atmosféře to jsem poznala, když se to třáslo jako o život. Zvedal se mi žaludek, ale držela jsem.
Když jsem se po chvíli koukla ven uviděla jsem jenom černou tmu. Byl tu takový klid, že jsem na všechno zapomněla. Náhle jsem uviděla naši loď byla překrásná. Byla stejná jako ve StarTreku nechali jsme se inspirovat.


Generál zaletěl dovnitř. Celá jsem se třásla. "Normální reakce" pomohl mi vstát. Venku čekali již jeho lidí. "Vemte ji věci … já Danielu vezmu na ošetřovnu …" koukala jsem se na generála. "Proč se tolik staráte?" zašeptala jsem tiše. Mlčel. Odvedl mě na ošetřovnu.
Vždy byl základní postup naočkovat nové kadety. Ve vesmíru bylo tolik nemocí a chorob. Lidé si dováželi velice hnusné a zabijácké spalničky a jiné nemoci.


Doktor na Veronně byl velice hezký. Mladý hnědovlasí kluk, kterému nemohlo být ani 19 let, ale v medicíně se vyznal. Skoro nemluvil, já taky koukala jinam, protože očkování není moje oblíbené. Sice se již vymysleli injekce, které tolik nebolely, ale nepříjemné byly stejně.
"Tak jak se cítíš?" koukla jsem se na velitele Cooupa. "Rozpíchaná …" odpověděla jsem a seskočila z lůžka, které mi nebilo příjemné. "To asi každý poprvé!" vzal mě okolo ramen. "Tak kadetko … ukážu ti pokoj" šel pomalu a já si prohlížela loď.


"Budeš se tu učit a přitom mít praxi" usmíval se na mě. Přikývla jsem. "Už se těším"
Když jsme došli do mého pokoje věci, již leželi na zemi. Vzala jsem je a hodila na postel. "Za chvíli dojdi na můstek …" mrkl na mě. "Čekám tě, tam začneš se učit …"
Koukla jsem se před sebe. "Dobře jen si vybalím …" koukla jsem se přes rameno. Cooup odcházel a usmíval se.


Dveře se zavřely, byly na pohyb. Kdykoliv jsem k nim došla, otevřeli se. "Páni …" to jsme doma neměli. Otevřela jsem batoh a vytahala věci, které jsem si naházela do poliček.


Vesmírná loď Veronna
Největší loď, která byla kdy postavena pouhými lidmi. Stavěla se přes 24 měsíců a byla pojmenována podle známého fyzika Veronna, který vymyslel to, že když vletíme do černé díry dostaneme se do budoucnosti nebo minulosti podle toho z jaké stany tam vletíme. Jistě, že to i vyzkoušel. Nikdo neví kde je.


Pomalu jsem šla lodí. Lidé se mi vyhýbali a já nechápala proč. Musela jsem se zeptat. Došla jsem na můstek. "Slečno sem nesmíte, nejste člen posádky!" koukla jsem se na muže. 'To bude těžké' koukla jsem se na generála.
Pousmál se a naznačil mi něco rukou. Vybavilo se mi v hlavě co to je.


Když generál zatne pěst a vidí to kadet má povinnost zpacifikovat vojáky, kteří stojí hned vedle něho. Kdyby generál ke všemu ruku otevřel, musela bych eliminovat. Mírně jsem přikývla a koukla se na ty dva, co se mě snažili zadržet a otočit.


Koukla jsem se před sebe a rozpoznala slabiny obou dvou. První lekce na vojenské docházce. Oba měli cedulky se jmény. Peterson a Cook mírně jsem se pousmála.


Cook měl slabé jedno koleno. Poznala jsem to držením postoje. Peterson měl zase horší žaludek nebo ho bolelo břicho. Dalo se to poznat čímkoliv, když jste byli dobře vycvičeni.
Nečekala jsem, Cooka jsem trefila do kolena tím pádem se za něho chytl a pak jsem ho trefila hranou ruky do krku, abych ho uspala. Potom jsem se přitáhla ke stropu a kopla jsem Petersona do žaludku ten se složil na zem hned. Seskočila jsem za ně. Cooup tleskal. "A pak že sis nic nezapamatovala! Vybral jsem si dobře …"


"Vojáci tohle je kadetka Rowlenová" vstal z křesla. "Bude se tady učit! Jsem její důvěrník! Každý z vás je povinen tuto dívku učit aby uměla všechno … co je na téhle lodi potřeba!" vojáci všechno odsouhlasili. Ty dva odvezli na ošetřovnu.


Čas na vesmírné lodi Veronna plynul pomalu. Docela jsem se spřátelila s pár mladými vojáky, ti starší mě zase rádi učili tomu, co uměli a mě se učilo dobře.


"Deník kadetky Rowlenové psaný velitelem Cooupem" diktoval velitel Cooup stroji, který jen tupě opisoval, co u diktoval. "Daniela je velice chytrá dívka, umí se rychle učit snad jen má malinko problémy s autoritami" nadechl se a koukl se na stroj. "Minulí týden se malinko hádala s prvním poručíkem potom se naštěstí dohodli a ona mu dokázala, že má pravdu s cestováním časem ona" napil se černé kávy a pokračoval: "Dívka je schopna se rychle učit vybral jsem si dobře …"


Šla jsem rychle chodbou vedle mě šla kamarádka Ewen. Nebyla člověk byla z národa Geron, který žil na planetě nedaleko nás. Měla modrou kůži a byla zrzavá.


"Jsi si jistá, že jsou to povstalci?" Ewen byla dobrá lingvistka, uměla snad 55 jazyky, obdivovala jsem ji. "Nepoznám snad povstalce?" koukla se na mě. "Ale ne … já jen chci si být jistá!" řekla jsem omluvně. "Chápu tě" Ewen byla velice hrdá dívka, měli jsme podobný osud.
Obě dvě jsme byly z bohaté rodiny a obě jsme byli podle rodičů neinteligentní. Došli jsme na můstek. Generál stál u okna. "Á děvčata zase spolu?" přikývli jsme. "Pane!" zasalutovala jsem. "Ewen přeložila šifrovanou zprávu povstalců …" řekla jsem tiše. "Opravdu Ewen?" koukl se velice mile překvapeně.


"Ano pane!" přikývla Ewen. "V sektoru 407 D jsem zachytila nouzové volání alianční lodě Prometheus!" velitel seděl na svém místě a poslouchal. "To zase překládala Daniela, pane!"
"Kadetky mile jste mě překvapili!" usmíval se generál Cooup. "Děkujeme, pane!" obě jsme se na sebe koukli. "Jděte se najíst … a my to zařídíme" otočil se na své lidi a začal rozdávat rozkazy.


Koukli jsme se na sebe a vyšli jsme ven. Jídelna byla o dvě patra níž. "Máš hlad?" koukla jsem se na Ewen. "Ne …" opověděla mi krádce a jasně. Přikývla jsem. "Jdeme odposlouchávat" zaleskli se jí oči. "Jasně!"


V pokoji jsme si naladili frekvenci naše třetí spolubydlící byla geniální vědkyně Sharí. Byla
z Egypta a milovala odposlech frekvencí. Vyrobila i speciální rádio abychom věděli co se děje na můstku.


"Kde jste tak dlouho!" lehli jsme si okolo rádia a poslouchali.
"Můstku tady strojovna všechny přístroje na 99 procentech!" "Strojovno tady můstek rozumíme!" bylo to zmatené. "Štíty na 90 procent!"


"Něco se nahoře děje!" Sharí si sedla na turka a prohrábla si černé vlasy. "Myslím si, že na nás útočí …" sledovala jsem obě kamarádky. "Ale to je nemožné jsme v aliančním sektoru!" Ewen se zamračila. "Víš Dany někdy povstalci museli začít přelézat hranice … došlo jim jídlo a jiné suroviny" plácla jsem se do čela. "Odřízli jsme je, že ano?" holky, kývli.


Netrvalo dlouho a na lodi se rozezněl červený kód. Něco zůstalo stejné i po stovky let. "Tady velitel lodi Veronna! I hned se všichni evakuujte!" nesnášla jsem to slovo, ale rozkaz byl rozkaz.


Já, Ewen a Sharí jsme běželi spolu a nastoupili jsme do lodi také spolu ještě s Edem. Eduard Weo byl výborný pilot a nebyl to žádný nováček. Byl to idol žen ale nás nikdy nezajímal.
"Velitel vydal rozkaz holky musíme pryč, takže se připoutejte!" nastartoval motor záchranného modulu a vyletěli jsme z vesmírné lodi Veronna. Bylo to jako opouštět domov.


Nikdy nevíš, co ti osud nachystá, ale buď připravený na všechno. Když tě to nezaskočí, zjistíš, že život je hra.


Koukla jsem se na holky. Nebyli nervózní já tam nechala, někoho, na kom mi zaleželo. Ed ke všemu byl nespokojený, protože nás zaměřili nepřátelské zbraně a mi tušili co se stane.
První rána byla varování ta druhá nás měla zničit, ale netrefili se. Padali jsme do atmosféry. "Ede …?" koukla jsem se na něho. "Všichni připoutat!" řval Ed a něco mačkal já jen sledovala čísla na ciferníku.


"2000 metrů do dopadu!" křičela jsem. "1500!" Ed pak koukl na mě i na holky a zmáčkl červený čudlík. Katapultovali jsme se.

Probrala jsem se vedle Eweny, která se probrala asi dřív. "Jak to je Dany?" polámaná jsem byla. "V pohodě … kde je Ed a Sharí?" sedla jsem si a rozhlédla jsem se. Byli jsme v poušti. "Bože!"


Našli jsme ty dva ležet o kus dál, oba vypadali živě. Ed se na nás koukl. Asi nikoho nenapadlo vzít mapu, že?" zase vtipkoval. Ewen a Sharí jen vrtěli hlavami.   


Rozhlédla jsem se. "Spadli jsme v sektoru 407 D …" zamyslela jsem se. "Och sakra!" všichni na mě vzhlédli. "Co se děje?" "Jsme na planetě kategorie omega!"


Vysvětlení termínu gama. Jsou 4 druhy planet. Alfa, delta, gama, omega. Alfa - bezpečná planeta bývá na ni asi 10 základen aliance. Delta - osídlená planeta. Gama - nebezpečná planeta. Omega - planeta, na kterou se posílají zločinci. Je zde základna aliance, ale děsně daleko.


"To znamená, že …" Ewen se na mě koukla a zděšeně se rozhlédla. "Že jsme na planetě, která je nebezpečná jako povstalci … ano!" odpověděla jsem na ni. "Nemáme loď, zbraně, nic!" tlouklo mi srdce jako splašené.


"Přesněji jsme na Deonu 45" řekla jsem po chvilce. "Nebo 44?" Ed to už nevydržel. "Jak to víš!" vyštěkl tiše a schoval se za kámen. "Koukla jsem se na mapu hvězd v sektoru 407 D" odpověděla jsem a sedla si. "45 by byla lepší jestli to správně počítám základna je na sever asi cirka 20 kilometrů odcet …"


"A jestli jsme na 44?" koukla se na mě Sharí. "Budeme muset jít 50 kilometrů k základně … aliance" odpověděla jsem klidně a vstala. "Jdeme … Deon není bezpečný ani za nic … jsou sem pouštěni zajatci … zabijáci aby zde chcípli!"


Byla jsem zvyklá na větší tury jako Ed a Sharí, problém byl s Ewen, která byla zvyklá sedět za počítačem a nic nedělat. Možná podle toho malinko vypadala. Ewen byla zrzka jako já ale byrvy vlasů i kůže mohla měnit jak chtěla teď byla zrzka s normální kůží jako já nebo Sharí.
"Ewen …" brečela, když jsme šli. "Víš Dany … nikdy jsem k pěchotě nechtěla … chtěla jsem být třeba kuchař, ale to s rodiči mě donutilo …" objala jsem ji. "Pšt chápu to …" koukla jsem se na slunce. "Teplota se nepříjemně zvyšuje!" Ed se koukl nad sebe.


"To ano planeta Deon 45 má dvě slunce …" přikývl. "Jenom Deon 45?" koukla jsem se na Eda s nadějí. "Deon 44 má 4 slunce tam by jsme nepřežili ani za nic!" nadechla jsem se. "Musíme pokračovat … Sharí, Ede vezměte Ewen mezi sebe a´t nezpomaluje ano?" kývli. "Já nás budu krýt!"


Probudil se ve mne pud sebevraha nebo pud kapitána? Šli jsme dlouho a to mě děsilo ani jediná kapka vody. Hádala jsem, že jsme ušli asi 15 kilometrů. "No tak lidi to dáme, nevzdáme se ještě tak 5 kilometrů!" povzbudila jsem se.   


Bolest nohou mi naznačovala, že i já brzy padnu a budu rýt hubou v zemi, ale nechtěla jsem si to přiznat. Horko bylo čím dál větší. "Už vím, proč sem posílají zločince!" zavrčela jsem nevrle a vylezla na vrcholek písečné duny. "Jsme tu!"


Ed a já jsme pomohli holkám svézt se po duně dolů a vytáhli jsme je na nohy. Pospíchali jsme rychle k základně. "Ať tu někdo je!"


Byly tu vojáci aliance což bylo příjemné zjištění, ale i vojáci firmy Elektoandro.


Elektroandro - největší společnost výroby robotů ve vesmíru. Nemá v oblibě vojáky aliance, ale vláda to nevidí. Jsou zaslepeni dárky od jejich šéfa Alexandra Divera.


Doběhli jsme ke dveřím a rozhlédli se. "co tu chcete?" zasyčel voják za plotem. "Jsme z pěchoty!" vytáhla jsem průkaz. "Půjč to sem!" vytrhl mi průkaz. "Jsme z lodi Veronna … která byla zničena na oběžné dráze …" otevřel nám.


Když si nás prohlédl, zamračil se. "Co mladí studenti a kadeti hvězdné pěchoty dělají zde na Deonu 45?!" nadechla jsem se. "Už jsem vám to říkala museli jsme opustit loď Veronnu po té co na nás zaútočili povstalci!" jen se chladně zasmál. "Nic se tady nestalo … povstalci jsou pořád ve svém sektoru!"


Nevěřili nám. Ed, Ewen i Sharí souhlasili zmizet. Tím se obrátili naše životy na ruby. Měli zde loď, velkou loď, která mohla putovat vesmírem a měla i hyper pohon. Domluvili jsme se s kamarády, že to prostě ukradneme.


Té noci se k nám přidal ještě lékař Henry Nox, který chtěl z této planety vypadnout neměli jsme nic proti, jelikož jsme lékaře potřebovali.


Hangár nebyl hlídaný, kdo by kradl lodě. Třeba my? Ed koukal na loď a pískl. "Třída B …" řekl tiše. Henry se k nám naklonil. "Je plná jídla …" mrkl šibalsky. "Nastupovat!" zavelela jsem a šla tiše otevřít bránu.


Brána byla tichá jako loď. "Je nová?" zeptala jsem se tiše a sledovala, jak se zavírají vrata hangáru naší nové Veronny, Veronny 2. "Ano … nová loď i brána" oddychla jsem si. Všichni spali, asi se budou divit, kde mají loď ráno.


Ed zatáhl ruční brzdu a rozjel loď. "Páni to se výborně řídí …!" sedla jsem si do křesla velitele. "Pan Cooup mě něco naučil … všichni jsme si rovni … a nikdo by neměl být nazýván rebelem či povstalcem!" planetu jsme opustili přesně ve 2 ráno.


Zde začíná příběh posádky Veroony 2, která se rozhodla postavit alianci a elektroandru. Posádky, která se zapíše do dějin lidstva. Dany, Ed, Ewen, Sharí a Henry. Přibude nová posádka? Budou se muset probíjet sami? Dany vede své lidi jako správná kapitánka lodi a ví, že jedna chybička je může všechny zabít. My ale jedno víme … povstalců je víc než aliance.